Cesta ke koruně -část 4

Druhým zásahem do emisního privilegia Rakousko-uherské banky po oprávnění Zemské banky vydávat obchodní poukázky, jež měly státem přiznaný nucený oběh, bylo zřízení Československé devisové ústředny. Dříve dlouho diskutovaná otázka odvodu devizových prostředků do vídeňské devizové ústředny byla vyřešena nařízením ministra financí č. 47/1919 Sb. z. a n., o zřízení Československé devisové ústředny, ze dne 30. ledna 1919. Jejími úkoly byla o čtyři dny později (3. února 1919) pověřena Pražská súčtovací banka, peněžní ústav, který si vytvořily československé banky pro vyrovnávání pohledávek a závazků vzniklých na základě obchodů na Pražské burze pro zboží a cenné papíry.

Zřízení Československé devisové ústředny se však nevztahovalo jen k budoucnosti, nýbrž mělo velký význam i pro dřívější devizové pohledávky Rakousko-uherské banky v Československu, neboť ty, které československé subjekty dosud neodvedly do Vídně, měla převzít československá ústředna. Proti takovémuto postupu mohla Rakousko-uherská banka pouze podat zásadní ohrazení, což nakonec učinila.

V případě Československé devisové ústředny se v podstatě jednalo o první československou instituci, která byla pověřena správou měnové agendy. K jejímu zrušení došlo 16. prosince 1919, kdy její agenda přešla na Bankovní úřad ministerstva financí (dle nařízení vlády 644/1919 Sb. z. a n., o zrušení Československé devisové ústředny a částečném uvolnění obchodu cizími platidly).

Dopis hlavního ústavu Rakousko-uherské banky v Praze na Rakousko-uherskou banku ve Vídni z 6. 2. 1919

Zdroj: AČNB, arch. fond Národní banka Československá, NBČ/2281/1

Překlad textu dopisu

Předkládáme znění ministerského nařízení, jež je právě teď v tisku, ohledně zřízení samostatné československé devizové ústředny. Jak jsme již písemně, telefonicky a také osobně informovali, snažili jsme se všemi silami získat od ministerstva financí ústupek, aby valuty, k nimž se exportéři ještě před vznikem československé devizové ústředny zavázali, byly odvedeny naší bance. Jak vyplývá z par. 4 přiloženého nařízení, bylo všechno naše úsilí bezúspěšné a podařilo se nám jen od ministerstva financí obdržet slib, že v přechodné době budou připuštěna určitá ulehčení na odvod valut na staré závazky u Rakousko-uherské banky. Jednací řád pro novou devizovou ústřednu není ještě vyhotoven. Ohledně povolení vývozu korun do dřívější ciziny nám bylo naznačeno, že ve smyslu par. 2 musí být nyní udělena povolení od československé devizové ústředny.

Doporučovali bychom otisk přiloženého nařízení okamžitě zaslat na všechny filiálky v československém státě a tyto pověřit, aby ukončily povolování vývozu korun. Je zřejmé, že naše devizová ústředna nyní nebude přidělovat zahraniční valuty pro firmy v československém státě.

Jak bylo naznačeno našemu představenému v generálním sekretariátu odd. III., byly již bankovní ústavy v československém státě pověřeny sestavením výkazu, z něhož lze zjistit, kolik zahraničních valut je ještě splatných. Náš hlavní ústav tento dekret dosud neobdržel a doporučovalo by se urychlit jeho zaslání.

Jakmile se objeví jednací řád devizové ústředny, okamžitě jej zašleme do Vídně.

Vedle přípravy zmocňovacího zákona o kolkování rakousko-uherských bankovek a o majetkové dávce pracoval Vilém Pospíšil na osnově předpisu, který měl zajistit nové měně hodnotné krytí, a to v podobě zlata, stříbra a zahraničních papírových platidel. Namísto původně zamýšlené vyhlášky byl nakonec vydán zákon, který schválilo revoluční národní shromáždění společně se zmocňovacím zákonem 25. února 1919. Ve Sbírce zákonů a nařízení se objevil pod číslem 88 jako zákon „o státní půjčce ve zlatě, stříbře a cizích valutách“.

Na základě zákona byla vláda zmocněna vypsat 4% půjčku ve zlatě, stříbře a cizozemských papírových penězích. Úrok byl stanoven tak, že 3,5 % obdržel upisovatel (vkladatel) a 0,5 % spořitelna, jejímž prostřednictvím došlo k subskripci. Jasným lákadlem pro upisovatele byl příslib, že vyplacení úroku a samotné částky bude provedeno ve složené měně či kovu. Stejně tak jim byly zaručeny výhody v daňové oblasti, přičemž byly tyto hodnoty osvobozeny od dávky z majetku a úroky od daně důchodové. I díky těmto pobídkám skončila půjčka velkým úspěchem, neboť na ni bylo upsáno v pozdějším přepočtu cca 400 milionů korun.

Půjčka byla nevypověditelná po dobu čtyř let. Po jejich uplynutí mohl majitel půjčky požádat o její vyplacení, včetně úroku za celou dobu. Vzhledem ke specifickému charakteru půjčky nebyly na ni vydávány jinak běžné cenné papíry, ale obnosy byly evidovány na vkladních knížkách. K prvním výpovědím docházelo po 1. září 1923 a státní správa ji nakonec plně vypověděla k 15. listopadu 1926.

Koncept vyhlášky o valutové půjčce od Viléma Pospíšila, s.d.

Zdroj: AČNB, arch. fond Národní banka Československá, NBČ/765/2

Poslední týden před předložením zákona č. 84/1919 Sb. z. a n., jímž se ministr financí zmocňuje, aby provedl nařízením okolkování bankovek a soupis jmění za účelem uložení majetkové dávky, se dokončovaly poslední kroky v přípravě organizace okolkování. Jeden z důležitých dokumentů představovala i „Vyhláška o okolkování bankovek“, která podrobně popsala postup kolkování bankovek.

Okolkovány měly být bankovky v hodnotě 10 K, 20 K, 50 K, 100 K a 1000 K, na rozdíl od 1 K a 2 K bankovek. Ke kolkování navíc vůbec nebyly připuštěny bankovky 10 000 K a za 25 K a 200 K byla vyplácena náhrada v okolkovaných bankovkách jiného nominálu.

Pro kolkování byla vytvořena soustava úřadů, na vrcholu jehož organizace stál Ústřední státní komisariát, v jehož čele stál ministr financí. Československo bylo rozděleno do třinácti obvodů, v nichž působily hlavní státní komisariáty. Ty si ve svém obvodu zřizovaly okresní státní komisariáty, v jejichž čele stanuly významné osobnosti politické správy či samosprávy. Určovaly, které peněžní ústavy budou plnit úlohu sběren. K nim pak docházeli občané se svými hotovostmi, aby je složili a vyzvedli si buď bankovky opatřené kolky, nebo samotné kolky k nalepení s tím, že polovina hodnoty jim byla zadržena ve formě nucené státní půjčky. Předkládání hotovostí bylo prováděno nejen individuálně, ale i hromadně, přičemž je pověřené osoby mohly shromáždit z celé obce a následně je nechat okolkovat.

Kolkovací akce byla zahájena v českých zemích 3. března 1919 a na jejím konci 9. března 1919 již existovala československá měna (na Slovensku probíhalo kolkování do 12. března 1919 a na Podkarpatské Rusi k němu došlo až v roce 1920). Formální ukončení kolkovacího procesu znamenal až zákon ze dne 10. února 1921 č. 67/1921 Sb. z. a n., o oběhu československých státovek na Hlučínsku, Vitorazsku s Valčickem, Československém Těšínsku, Podkarpatské Rusi a Slovensku, pokud na těchto dvou územích okolkování bankovek podle zákona z 25. února 1919, čís. 84 Sb. z. a n., provedeno nebylo. V rámci celého procesu bylo okolkovány bankovky za 7 157 721 000,- K.

Vyhláška o okolkování bankovek z 26. 2. 1919

Zdroj: AČNB, arch. fond Národní banka Československá, NBČ/765/2

Předložení a schválení zákona č. 84/1919, Sb. z. a n., jímž se ministr financí zmocňuje, aby provedl nařízením okolkování bankovek a soupis jmění za účelem uložení majetkové dávky, vyvolalo téměř okamžitou reakci ze strany Rakousko-uherské banky. Hned druhý den došlo na stůl ministra financí Aloise Rašína její ohrazení podepsané viceguvernérem Ignácem Gruberem von Menningerem. V něm předběžně odmítla rozhodnutí o oddělení měny a zároveň československou vládu informovala, že ji činí odpovědnou za jakoukoliv újmu, která by snad z tohoto kroku vzešla akcionářům.

Na Gruberův telegram ostře odpověděl ještě téhož dne Alois Rašín. Prohlásil: „Nebéřu na vědomí, poněvadž Rakousko-uherská banka, jak jsem měl několikráte příležitost konstatovati, nesplnila svých povinností podle statutu jí uložených, půjčovala státům vzniklým na území bývalého Rakousko-Uherska proti zřejmým ustanovením statutu a proti úmluvě uzavřené s Československou republikou.“ Na tuto reakci došlo od Grubera ještě další ohrazení 28. února 1919 a následně i protest generální rady Rakousko-uherské banky z 6. března 1919. Ani jeden z nich však již nemohl zvrátit skutečnost, že 25. února 1919 vznikla československá měna.

Československá měnová jednotka, resp. československá koruna (označená Kč) však de iure existovala teprve až na základě zákona ze dne 10. dubna 1919 č. 187/1919 Sb. z. a n., jímž se upravuje oběh a správa platidel v československém státě a doplňuje zmocnění ministerstva financí dané zákonem ze dne 25. února 1919, č. 84/1919 Sb. z. a n. Nadále se ale o ní hovořilo jen jako o prozatímní, neboť se zvažovalo, že vedle měny kryté státním dluhem (československé koruny) vznikne také měna krytá zlatem (frank či československý frank). Původní úvahy o dvou paralelních měnách ukončilo až přijetí novely zákona č. 347/1920 Sb. z. a n. ze dne 23. dubna 1925 (č. 102/1925 Sb. z. a n., kterým se mění a doplňuje zákon ze dne 14. dubna 1920, č. 347 Sb. z. a n., o akciové bance cedulové).

Telegram viceguvernéra Rakousko-uherské banky ve Vídni Ignáce Grubera von Menningera na A. Rašína z 26. 2. 1919

Zdroj: AČNB, arch. fond Rakousko-uherská banka, RUB/8/1

 

zdroj: www.cnb.cz