O TISKU ZVLÁŠTĚ A VŠEOBECNĚ - 7.

Polygrafie má bouřlivý rozvoj, který nelze z pozice pozorovatel obsáhnout. Specializuje se a ve své specializaci má své položky, profese, které obsáhne jen odborník. V průběhu lidského věku se i na tomto úseku tolik změnilo, že je až odiózní podávat otisku stručnou informaci z pozice sběratele. Ve studiích, popisech a literatuře naší disciplíny se setkáváme s pojmy, termíny, které vyžadují vysvětlení, abychom jim porozuměli. Následuje proto jen populární výběr.
 

Tiskový prvek 

 Vracíme se již k použitému termínu a vysvětlujeme jej tak, že jde o částečku tiskové reprodukce, tečku, čárku, linii, plošku, která někdy stojí sama o sobě, jindy se spojuje s jinými. Měla svůj vznik v adekvátní částečce na tiskové formě. Stačí se podívat pod lupou na obrázek v novinách a poznáme, že puntíky jsou různé velikosti, zvětšují se až se spojí v plošku, v níž jsou bílé tečky, které podle povahy stínu se až slijí a síť zmizí. Na bankovkách takové nepřesnosti nejsou. Každá čárka je přesně definovaná a takovou ji najdeme na stejném místě jiné bankovky téhož typu. Opakujeme již řečenou poučku, že bankovková grafika = linie a různé jakosti, tj. prvky o různé jakosti. Jakost je závislá na tiskové formě, z níž prvek vzešel, barvě, papíru a pracovním postupu. Podle toho, jak je tisková forma přizpůsobená k přenášení barvy na papír, rozdělují se tiskové techniky do tří základních skupin, a to na tisk z výšky, z hloubi a z plochy, z nichž každá má mnoho výrobních postupů, a tiskové prvky nesou podobu svého rodu. 
Tisk z výšky = tisková technika, kde tiskové prvky jsou na tiskové formě vyvýšeny, netisknoucí část vyhloubena (třeba razítko nebo datumka). Na tiskové plošky se nanáší barva, která je tlakem předána na papír, přičemž je zčásti vytlačena ke stranám plošky. Tiskový prvek má (viděno pod lupou) uprostřed barvy méně než na okrajích. V bankovkové grafice se tato technika nejvíce používá pro podtisky, dříve však i pro hlavní tisk (poukázky ,,1944”, lícní strana 20 Kč II 1926, podtisk 1000 Kč A 1945). Docilují se jí jakostní linky, někdy o vlasové síle, kde však zjištění příslušnosti k tiskové technice (tisk z výšky nebo z plochy) je obtížné a nutno prozkoumat četné lokality na bankovce ze stejné operace, než najdeme odpověď. Tisk z výšky je také nazýván ve zkratce jako ,,knihtisk”.
Tisk z hloubky = tisknoucí částice jsou v tiskové formě vyhloubeny. Barva je nanesena na celou plochu, stlačena do jamek, pak je dokonale odstraněna z povrchu a zůstane jen v jamkách pod rovinou tiskové formy. Po přiložení papíru pod velikým tlakem se barva přichytí na papír (je vytržena z jamky) v síle a tvaru jamky, prvku. Jde o jedinou tiskovou techniku, která produkuje linku o třetím rozměru (síle) a ještě jeho gradaci (hlavní tisk našich bankovek). Barva tiskového prvku má pod lupou sklovitý povrch, podobá se laku, zvláště v místech silného nánosu. Tento hlubotisk se označuje jako ,,monotónní”
Do nedávna se potiskoval (jako poslední operace) navlhčený papír, aby byl měkký a snadněji ,,vybral” barvu. Po vytištění a oschnutí se tiskový arch zmenšil v rozměrech (asi jako bavlněná tkanina po vyprání), takže tiskové archy nemohly být velkých rozměrů, aby se předešlo jejich deformaci a docílen soutisk s předcházejícími tiskovými operacemi. Tento problém byl vyřešen: většina cedulových tiskáren (naše od roku 1964) potiskuje na nových strojích suchý papír, ovšem za obrovského tlaku. Tento tlak někdy způsobuje, že na opačné straně, v místě silných čar, liter se projevuje ,,protisk” (také ,,protlak”) jako převrácená plastika (např. 10 Kč II 1961, série ,,M”, na druhé straně slovy DESAŤ). ,,Suchým” hlubotiskem se dociluje vysoce kvalitních tisků, tiskový arch nese veliký počet cedulí, výroba je podstatně produktivnější, vylučuje se mnoho manuální práce. Tím si vysvětlujeme rozdílné rozměry tiskových obrazců na našich 10, 50 a 100 Kč bankovkách, které byly nejdříve tištěny ,,mokrým” a pak ,,suchým” hlubotiskem ze stejných tiskových forem: ,,mokrý” má 10 Kč II. Série H, F, 50 Kčs II série K, 100 Kč II. Série C, D a část B – ostatní jsou ,,Suché”. 
Hlubotisk bývá také irisující (maďarské bankovky) nebo ve dvou operacích (barvách), např. Dř. Portugalské bankovky. Všeobecně lze říci, že tento tisk je nákladný, ale nejlepší pro tisk bankovek pro jeho kvalitu a ochranu proti padělání. 
Tisk z plochy – tisková částice je v rovině tiskové formy stejně jako místa která netisknou. Tisková forma je přizpůsobená k přijímání barvy fotochemickou cestou, zatímco místa netisknoucí, jsou vlhčena, a proto barvu odpuzují (tuk a voda se nesnášejí). Tiskový prvek je proto plochý, barva jakoby se propadla do papíru, nevykazuje ani tlak, ani reliéf. Začátek této techniky je v litografii (kamenotisku), která byla vytlačena ofsetem, tiskem ze zinkových desek, který začal kolem roku 1910. Válec nesoucí tisk (kovová deska) předává barvu na válec gumový a tento na papír.  
Při tisku bankovek se používají ofsetové ,,dvoubarevky”, které mají za sebou dva systémy pracující v přesném soutisku při obrovské rychlosti. Ofsetový tisk je také irisující a shledáváme se s ním takřka na každé bankovce v podtiscích nebo v hlavním tisku uprostřed bankovky (rub 100 Kč B 1945). Ofsetem se s úspěchem tiskne negativní písmo (bílé litery v tmavém fondu). Skvělou ukázkou ofsetového tisku naší tiskárny je 20 Kč B 1949, kde při vysoce kvalitní lince a přesném soutisku čtyř barev, dlouhých i krátkých individuálně vedených linií, bylo docíleno akvarelové lehkosti a půvabu originální předlohy Karla Svolinského. Tato bankovka zůstane trvalou reprezentací čs. bankovkové grafiky i když se v oběhu brzy ušpinila. Další ukázkou dokonalosti práce naší dvoubarevky jsou například pestrobarevné negativní gilošové růžice na 500 a 1000 K IV 1942 a 1000 Kč B 1945, kdy naše tiskárna svým výsledkem předešla vývoj v lettresetu. Ofset za to stojí, neboť se s ním setkáváme stále více na četných produktech polygrafie. Jak již bylo řečeno, základem každé tiskové techniky je tisková forma, tj. čím se tiskne, předává barva na papír. Vybíráme o jejím vzniku a funkci jen několik informací, abychom jimi vysvětlili jednak pojmy a termíny, s nimiž se setkáváme, jednak vznik bankovky. 
Informace jsou ovšem vzdáleny technologii, která je popsaná v polygrafické literatuře.
Fotomechanický proces – zhotovení tiskové formy s použitím reprodukční fotografie. Podstatné je to, že fotografický negativ nebo diapozitiv (film, deska), který vznikne ofotografováním dílčí předlohy, je vykopírován na budoucí tiskovou formu, která je opatřena světlo-citlivou vrstvou jako fotografická vrstva. Osvětlená místa po vyvolání jako fotografické desce zčernají, ztvrdnou, načež se neosvětlená odplaví a na jejich místě je kov obnažen. Tato je možno po patřičné úpravě vyleptat, ať již jde o formu pro tisk z výšky nebo z hloubky, a i o tisk z plochy, kde jde o zvláštní proceduru. Fotomechanický proces pracuje o veliké přesnosti, je náročný a citlivý. Používá se i v kancelářské rozmnožovací technice, s menší náročností na jakost. Jde-li o tisk z hloubky, pak leptané části produkují prvky o mikroskopicky rozdílné kvalitě od prvků z desky ryté: jsou to ovšem finesy, které pozná odborník, ale na bankovkách jsou jako vrcholná ochrana. Falsifikáty, tištěné rovněž z desek, zhotovených fotomechanickou cestou, mají odchylky, viditelné pouhým okem, i když je použita shodná tisková technika jako na originále. Vycházejí z reprodukce, a nikoliv z precizní originální předlohy atd. 
Rozmnožování tiskových forem – pro tisk bankovek o naprosté totožnosti je závažný úkol každé cedulové tiskárny, která k tomu má patřičnou techniku. Desek je zapotřebí veliké množství.  Původní hlubotisková forma jako výsledek práce grafiků, rytců, reprodukčních fotografů, gilošovací techniky a galvanoplastiky je rozmnožena cestou galvanoplastickou. Tato technika produkuje desky, s molekulární přesností, zhruba tak, že na původní desce ,,naroste” v galvanické lázni fólie (+) s mikroskopickými podrobnostmi a na ní pak ,,naroste” tamtéž opačná fólie (-), která je pak náležitě podložena. Tiskové formy, sestavené do desky velikosti tiskového archu, jsou pro zvýšení odolnosti pochromovány, ale přesto se po desítkách tisíců tisků neustálým otěrem opotřebení a musí být vyměněny. 
Druhou rozmnožovací technikou je ,,transfer”, který záleží v tom, že původní utvrzená deska (oceloryt) je upnuta do lisu s válečkem, ,,moletou” ze změkčené oceli, který je odvolán pod stoupajícím tlakem dopředu a zpět přes desku. Tím je přenesena kresba (-) na moletu (+). Moleta je utvrzena a pod obrovským tlakem ,,naválí” obrazy na budoucí tiskovou formu v patřičném počtu a přesném pořádku. Tímto způsobem byly vyráběny tiskové formy pro tisk našich 100, 500 a 1000 Kč A 1945 tzv. ,,londýnské vydání”. Rovněž cedulová tiskárna USA rozmnožuje tiskové desky transferem. 
Galvanoplasticky jsou zhotovovány i tiskové formy pro tisk z výšky. Naproti tomu tiskové formy pro ofset jsou zhotovovány cestou fotomechanickou z původních filmů. 
Výrobě tiskových forem se věnuje největší péče. Každá z nich je označena, evidována, střežena jako cennost od začátku až do úředního zničení. Tato výroba stojí na vědeckých poznatcích, měření, číselných údajích, které zaručují totožnost. 

Liniový přepis – překreslení uměleckého polotónového (tužko-kresba) návrhu do linií. Ruční liniový přepis je proveden ve čtyřnásobné velikosti budoucí bankovky do jednotlivých barevných operací, a to s ohledem na uměleckou představu (barevné skici navrhovatele) a také technické vybavení tiskárny i možnosti masového tisku v miliónových nákladech. Pro některé části jsou vmontovány fotomechanické reprodukce (např. Opakující se ornamenty). V tom se bankovková grafika liší od grafiky průmyslové, kde se pracuje jen s technikou a od grafiky umělecké, kde individuální tiskovou formu vytvoří umělec.
Ruční rytina – v kovové desce ručně vyrytá kresba v liniích.  Liniový přepis rytcův je přenesen na tiskovou formu pomocí fotografie v poměru 1:1 a pak je pod lupou, čárku po čárce, vyryt rydlem, které rytec tlačí v kovu dopředu (obráceně, než píšeme) a přitom se svobodně rozhoduje o jakosti brázdy. Ručně ryté linky jsou trojrozměrné, stupňované nebo klesající v síle, rozšiřují se nebo zužují, vlasové linie vedle silných. Nenapodobitelné jsou linie vyryté lidskou rukou, která vytváří neopakovatelné charakteristiky, od takřka neviditelné síly až do hmatatelné linky a kde přiblížení linek je na hranici tiskových možností a černou linkou se docilují vlasy světlé stejně jako tmavé. To je všechno kouzelná hra, kterou sběratel neustále pozoruje. V některých případech jsou ručně ryté linie tak silné, že je můžeme otlakem do staniolu sejmout, čímž zjišťujeme příslušnost k hlubotisku. Naše bankovky (kromě 20 Kč) se vyznačují dokonalou gradativní ruční rytinou, z nichž některé převyšují svou kvalitou světový průměr (100 a 1000 Kč III, 50, 500, 1000 K IV, 5000 Kčs A). Některé obchodní tiskárny produkují bankovky o mělké rytině, aby předešly určitým nesnázím při tisku a taková linka se svým vzhledem přibližuje lince ofsetové. 
Mechanická rytina – v kovové desce strojem rytá linie. Jde o jemné šrafury, opakující se vlnovky, spirály, rovnoběžky, giloše, kárování. Jemnosti a vzdálenosti rovnoběžných linek jdou až na hranici tiskových možností a šrafury se nám jeví jako plošky. V tomto směru je naše mechanická rytina na výši a v mnoha případech bez konkurence: dosahujeme 10 až 12 čitelných linek do 1 mm. Je to např. veliká číslice ,,10” na vodotiskovém okraji líce naší 10 Kčs II – 1960. Mechanická rytina vytváří také podklady pro jiné tiskové techniky, takže je nedílnou součástí bankovkové grafiky asi jako je reprodukční stroj pro zhotovení mincovního razidla v mincovně. 
Giloš – z franc. Guilloche, geometrická, elipsovité, kruhovité linie do sebe uzavřené nebo se dále rozvíjející nebo průběžné geometrické vzory, které vznikají na rycím stroji - gilošírce. Je to mechanická rytina, která je aplikovaná i do jiných tiskových technik. Povaha a jakost giloší je v počtu os nebo bodů symetrie, hustotě a polohách čar i přes sebe jdoucích. Gilošírka je citlivý stroj o mnoha soukolích, na němž je upevněna část tiskové formy, do níž ryje diamantový hrot, podle programu předem vypočteného. Stroj udržuje v chodu ručním pohonem gilošér, specializovaný grafik, který se řídí podle modelů. Pro náš technický popis bankovek ve sběratelství rozdělujeme giloše na 
- tmavočaré (vnímáme tmavou linku), nebo pozitivní 
- běločaré (vnímáme bílou linku, tj. nepotištěný papír), nebo negativní 
- negativní s kolorovanou výplní (ofset nebo lettreset) 
- irisující 
- gilošové výseče nebo kompozice 
Giloše bývají využity jako dekorativní prvky nebo i objekty, někdy i kompozičně. Naše reprodukce ukazuje výseč gilošové růžice o třech pásmech, etážích. Stejně jako mechanická rytina jsou giloše, jak již řečeno, převedeny do jiných tiskových technik (např. giloše na poukázkách ,,1944” jsou provedeny tiskem z výšky). Naše gilošová technika stojí vysoko a staví si náročné úkoly. Nepřekonatelné zůstanou gilošerské práce na 500 K IV (na líci s hodnotovým číslem a rámeček), rámec kolem medailónu na 50 K IV, hodnotový štítek na 5000 Kčs A. Stejně vynikající je, jak již uvedeno, aplikace giloší do dvoubarevného ofsetu. 
Giloše jsou nedílnou součástí moderních bankovek jako ochrana proti padělání, zvláště negativní (běločaré). 
Liniová autotypie – fotomechanický převod polotónového obrázku do linií pomocí rastru. Linka rastru přerušuje (protíná) kresbu bez ohledu na světla a stíny, takže vedle běločaré (netisknoucí) linky vzniká linka tmavá, která je v místech stínů silnější než v místech světla (typické jsou losy Čs. Státní loterie, 1 K II 1940, 5 K IV 1940). Linie rastru mohou být i v obloukových tvarech nebo kružnicích (naše 20 a 100 Kč I 1919). Tímto fotomechanickým převodem do linií se docilují zajímavé efekty, ale zásada individuálně vedených linií se tu nedodržuje. Tato produkce se používá na nízkých hodnotách, které jsou tištěny ofsetem ve velikých nákladech. Může jít i o tisk z výšky (hodnoty z roku 1919). 
Plošný reliéf – mechanický (strojní) liniový přepis nízkého reliéfu (plastiky) do rovnoběžných linní s bočním vychýlením, které dávají optický dojem plastiky. Tímto přepisem se tvoří ozdobené pásy s opakujícími se ornamenty (5 a 10 červoněc 1937) nebo symboly (lícní strana 1000 Kč III 1934) v hlavním tisku nebo podtiscích (např. Čísla hodnoty na Rak. Uher. bankovkách korunové měny), také podobizny symbolických figur (50 RM 1935) nebo i podobizny konkrétních osobností (Alžběta II, na australské jedno-libře z roku 1955). Jde převážně o hlubotiskovou reprodukci, která se vyznačuje jakostí strojové stejné linky.
Setkáváme se i se zajímavými napodobeniny, které provede grafik kresbou, kde linka není o stejné síle a podobá se ryteckému přepisu a kde je plastický efekt lepší; např český heraldický lev na 5 a 10 Kčs vz. 1953 (přepis vodorovný), 5 Kčs II 1961 (přepis svislý). 
Autotypie – fotoreprodukční způsob tisku polotónových obrázků, při kterém je předloha rozložena autotypickou sítí (křížovým rastrem) na puntíky různých velikostí a tvarů. Autotypická síť o různé hustotě (podle kvality papíru a účelu) se vkládá před fotografickou desku, jejímiž průhlednými místy, mezi linkami, proniká na desku světlo různé intenzity, odražené od předlohy. Na desce se vytvářejí puntíky o různé velikosti. Tímto způsobem se zhotovují tiskové formy pro všechny tiskové techniky fotomechanickou cestou. S autotypií i vícebarevnou se setkáváme všude (některé barevné pohlednice působí jako barevná fotografie), ale v bankovkové grafice výjimečně, a to jen jako reprodukcí obrazu – a ovšem na nouzovkách. Jde-li o celé bankovky vytištěné autotypií, pak jde o účelové napodobeniny, někdy zneužité jako falsifikáty. 
Rastr – síť k rozdělování polotónových předloh na prvky, linie. V podtiscích se jim rozumí rovnoběžné čáry, linie různé povahy, jejichž hustotou se docilují barevné efekty. Někdy jsou takové rastry rozčárkovány (např podtisk naší 100 Kčs na vodotiskovém okraji). Na dřívějších bankovkách byly ochranné rastry vedeny přes hlavní tisk i podobizny (M. R. Štefánik a A. Rašín na 20 Kčs II 1926, T.G.M. na 100 Kčs A 1945), což se opouští. Význam je ochranný a kolorující.  

Kárování – síť pravoúhlých nebo kosoúhlých čar (přímek), někdy o mikroskopické hustotě, které vnímáme jako sytou plochu. Čáry mívají rozdílnou sílu podle poloh (medailóny na dolarových bankovkách). Podle hustoty čar je efekt tmavočarý nebo běločarý (stuha s krycí doložkou na 100 Kčs II 1961 má kárování kosoúhlé). 
Podtisky – v bankovkové grafice používané jsou jemné, někdy sotva viditelné rastry, opakující se geometrické obrazce nebo ornamenty, mikrotexty, které místy nesou i dekoraci a spoluvytvářejí hlavní tisk a dávají bankovce kolorit. Z našeho hlediska je rozdělujeme na: 
•    Ochranné – chrání hlavní tisk před fotografickou reprodukcí tím, že jeho rozdílnou barvu nelze oddělit pro event. dílčí tisk a obráceně;
•    Kolorující – podbarvují určité části tiskového obrazce (např. 50 Kčs I 1953);
•    Obrazové – patří k hlavnímu tisku i když jsou vytištěny rozdílnou barvou nebo technikou (líc 50 Kčs II 1964);
•    Irisující - funkce jako shora, a ještě přecházejí z jedné barvy do druhé v poloze svislé nebo vodorovné a posléze →
•    Kombinované – kde se funkce vzájemně prostupují. 
Podtisky dodržují mezi sebou soutisk a jejich studium pod lupou je poutavý kvíz a školou poznání bankovek pro sběratele. A pro padělatele je to kámen úrazu, na němž vždycky ztroskotají. 
Průvodní linka – čára, která ohraničuje rámečky tiskového obrazce, lišty, nebo funguje jako ,,lemovka” medailonů, velikých číslic a liter. Mezi dvěma rovnoběžnými čarami zůstává nepotištěný papír a vzniká efekt bílé linky, která má pracovní název ,,kanálek”. 
Písmo a mikropísmo – je na bankovkách atypické, zvlášť grafiky nakreslené jako součást uměleckého provedení bankovky a zpravidla stylové v jedné sérii. Je vytvořeno i s ohledem na ochranu, jejíž prvky nese. Mikropísmem rozumíme takřka neviditelné písmo (např trestní pohrůžka na naší 10 Kčs, běločaré, negativní, písmo v průvodní liště 500 K IV 1942). V mikropísmu bývají značky cedulových tiskáren, firemní označení a jména umělců.
Ceninový tisk má své zvláštnosti, které stojí na speciální technice. 
Orlovovův pestrotisk – je tzv. sběrný tisk z výšky, jehož podstata je v tom, že na jednu tiskovou formu pro tisk z výšky v podobě válce (oblouku) se nanášejí dílčí barvy v potřebných figurách vedle sebe, takže se vzájemně prostupují a pak jsou najednou předány na papír. 
Docilují se krásné mnohabarevné tisky. Linka je typicky knihtisková, přechod z barvy do barvy není rušen, nejde o soutisk. Vzorovou ukázkou ,,Orlova” z naší tiskárny je rub 1000 Kčs 1940, 100 a 1000 Kč III. Orlovovův pestrotisk byla technika časově náročná a poměrně málo produktivní (náš stroj byl již demontován). Uplatňuje se na rubu některých sovětských bankovek a jeho doslovná záplava byla na ruských bankovkách po roce 1900. Rusko bylo totiž mateřskou zemí tohoto pestrotisku: vynalezl jej ruský inženýr Orlov, po němž tento systém dostal své jméno. 
Lambertův pestrotisk – je rovněž tisk z výšky ze tří až čtyř dílčích tiskových forem, které soutiskem produkují zajímavé barevné obrazové efekty, vlastní francouzským bankovkám; zaveden byl ve Francii a pouze tam je používán. Obraz je rozložen podle barev do kreslených linií, které se citlivě překrývají a vytvářejí nové barevné odstíny. Některé polohy linií jsou rozčárkovány i roztečkovány. Nejdříve převládala blankytně modrá, pak barvy pastelové a v současné době barvy nápadné, až křiklavé. Protože zde byla možnost falsifikace barevnou autotypií, jsou hlavní obrazy na lícní straně francouzských bankovek konturovány ruční rytinou (známá bankovka na 5000 franků z roku 1945, zv. Francouzská unie). Tyto francouzské bankovky mají další zvláštnost: hlavní obraz lícní strany (zpravidla velká podobizna, figura) je ve stejné podobě a velikosti zrcadlově převrácená na rubu, v přesném soutisku, takže v průhledu vidíme stejný obraz, čímž se také překonává průsvitnost slabého francouzského papíru. Francouzská bankovková grafika je tím svébytná a sběratelsky přitažlivá. 
Iris – také duhovka, tisk ze dvou barev na jedné tiskové formě tak, že jedna barva prostupuje druhou v pásu svislém nebo vodorovném (10 Kčs I 1939). V barevníku jsou vedle sebe dvě barvy, které jdou přes roztěrný válec a pak jsou uloženy na tiskovou formu. Jak již dříve bylo uvedeno, iris je používán ve všech tiskových technikách a je typický právě pro tisk bankovek. 
Kolorující hlubotisk – zv. též ,,multicolor”, je sběrný tisk z hloubky, jehož podstatou je, že na jednu hlubotiskovou formu se nanášejí dílčí barvy vedle sebe v různých figurách, které se ve styku vzájemně prostupují jako v irisu a pak po odstranění (viz hlubotisk) jsou předány na papír. Linie nesoucí dvě i více barev má stejnou hlubotiskovou kvalitu. Tento hlubotisk je snadno k rozpoznání od monotónního v textu, číslicích a dekórum kde na jednom objektu vidíme přechod jedné barvy do druhé v různých polohách. Mezi první bankovky s kolorujícím hlubotiskem patří holandská 25guldenovka z roku 1955 (cedulová tiskárna Enschédé v Haarlemu). Pro reprezentaci do sbírky jsou dosažitelné nízké nominály rakouské nebo vývojových zemí. Naše tiskárna touto technikou vybavena není. 
Lettreset - sběrný pestrotisk z plochy, který pracuje na principu soutisku dílčích barev na sběrném ofsetovém válci, s něhož jsou společně předány na papír. Každou dílčí barvu předává knihtisková forma s vlastním barvícím zařízením. Iris je možný. Stroj potiskuje při jedné operaci najednou (simultánně, proto také název pro tento systém ,,simultán” tisková arch na líci i rubu, na jedné straně třemi, na druhé straně dvěma barvami. Soutisk barev, jakož i líce a rubu je dodržen. Linka má povahu ofsetu. Toto podivuhodné dílo tiskařské techniky se rychle šíří do všech cedulových tiskáren pro svou vysokou produktivitu a takřka automatizovanou přípravu tiskových forem o maximální přesnosti. Touto technikou je vybavena také naše tiskárna bankovek a jsou jí tištěny (kromě hlubotisku) naše dvacetikoruny, na nichž v lokalitě kolem letopočtu ,,1970” lze pod lupou poznat lettresetový soutisk barev. Lettreset umožňuje pestrotisk negativních giloší a zvyšuje ochranu proti padělání (u nás byl zaveden v roce 1964). Je jím tištěna také 500 Kčs I.
Sériování a číslování – je náležitost papírových platidel, která zajišťují požadavek, že bankovka je jedincem a že je neopakovatelná. V praxi hotovostního peněžního oběhu se série a čísla sledují výjimečně (trestné činy, průzkumy). Bankovky Bank of England byly do roku 1949 evidovány podle čísel jak při vydávání, tak návratu, což mělo například svůj praktický význam při evidenci falsifikátů typu ,,Sachsenhausen”. Na druhé straně existují bankovky nebo státovky nízkých hodnot, které nesou jen sérii (naše 1 Kčs III a 5 Kčs IV). O výrobě jsou ovšem záznamy, které mají evidenční a kontrolní význam. 
Sériování a číslování je tiskem z výšky. Číslovač pracuje automaticky, dodržuje aritmetickou řadu, potiskuje příslušnou ceduli na tiskovém archu, tj. kolik cedulí na archu, tolik číslovačů pracujících najednou. Na číslu můžeme zjistit charakteristiku tisku z výšky, stejný tlak na všech číslicích, rovně účaří, šířku číslic – vesměs hodnoty důležité při zjišťování pravosti. Podle řezu (stylu) číslic zjišťují sběratelé cedulové tiskárny, které převážně nejsou uvedeny na bankovkách; např naši sběratelé zjistili totožnost číslovačů na poukázkách ,,1944” s číslovači na papírových penězích vzoru 1953, o jejichž tiskárně nebyla vydána úřední zpráva. Rozdílnost číslovačů na jednom typu bankovek sběratelé konstatují a je katalogizována. 
V průběhu vývoje byly a jsou používány různé ochranné číslovací systémy, o jejichž pravidlech a kódech se zpravidla mlčí. Jako ukázku ochranného systému uvádíme v reprodukci francouzskou bankovku. Pokud se týká aritmetické řady, působí jen v novém balíčku v případě, že tiskárna tento režim smluvně dodržuje. Jde hlavně o obchodní tiskárny při tisku pro export, které uvádějí na peněžní pásce číselný rozsah bankovek v balíčku (pásky tzv. ,,londýnské emise).
Sériování má rovněž své soustavy. Běžně jsou to dvojice písmen abecedy nebo litera a sériové číslo nebo série je součástí čísla a bankovky, přičemž jsou vzájemné číselné vazby, které jsou utajeny. Pro představu, kolik bankovek lze vytisknout třeba použitím dvojic liter abecedy při šestimístném číslovači, konstatujeme, že jde o 576 mil. Kusů, což odpovídá, při průměrných rozměrech bankovky, asi 500 tunám bankovkového papíru. A přitom každá bankovka je individuum. 
 

Zdroj: Julius Sém, Poznávame a sbírame papírové peníze