Karel IV. - 100 Kč

Český král a římský císař Karel IV. se narodil 14. května 1316 v Praze. Na přání své matky Elišky Přemyslovny byl pokřtěn jménem Václav. Jméno Karel získal v r. 1323 po svém kmotru při biřmování, francouzském králi Karlu IV., na počátku svého sedmiletého pobytu ve Francii. Tento pobyt a zejména přátelství s Pierrem de Rosières, budoucím papežem Klimentem VI., výrazně ovlivnily jeho povahu a myšlení a tím do značné míry i vývoj českého státu. Do Čech se Karel vrátil na podzim r. 1333. V následujícím roce obdržel titul markraběte moravského a oficiální pověření zastupovat krále Jana Lucemburského v celém českém státě. Českým králem se stal po smrti Jana Lucemburského v srpnu 1346, o měsíc dříve byl zvolen králem římským. Jako císař římský byl korunován v r. 1355.

Po celý svůj život Karel IV. usiloval o to, aby se české království a Praha staly hlavním centrem římské říše. Velkého úspěchu v tomto směru dosáhl již v r. 1344, kdy papež Kliment VI. povýšil na jeho žádost pražské biskupství na arcibiskupství. Arcibiskupem, s právem pomazat a korunovat české krále, se stal Arnošt z Pardubic. Při jeho inauguraci byl také položen základní kámen Svatovítské katedrály na pražském hradě. V březnu r. 1348 vydal Karel IV. zakládací listinu Nového Města pražského, jehož založením se Praha stala největším městem celé římské říše. O měsíc později byla vydána i zakládající listina první univerzity ve střední Evropě: pražského vysokého učení, nynější Univerzity Karlovy. Nebyla to však jediná škola, která v Karlově době vznikla. Jen v Praze bylo založeno 25 tzv. partikulárních (částečných) škol, což bylo v té době několikanásobně víc než v jiných velkých evropských městech.

Za vlády Karla IV. došlo také k velkému rozvoji obchodu, řemesel a zemědělství. Z dnešního pohledu však nejvýznamnější byla jeho podpora kultuře, umění a vědě. Do Čech pozval mnoho vynikajících stavitelů, malířů a sochařů, dal vybudovat řadu hradů, chrámů, klášterů a dalších významných staveb. Výrazně podporoval rozvoj písemnictví a práva, propagoval český jazyk, který se za jeho vlády stal jednou z evropských diplomatických řečí. Písemnictví a právu se král věnoval i osobně. Psal básně, legendy, vlastní životopis, sestavoval slovníky, vydával řády a zákony. K jeho nejvýznamnějším počinům v této oblasti patří vydání Zlaté buly z r. 1356 – prvního uceleného říšského zákoníku, jehož některá ustanovení platila až do rozpadu římské říše v r. 1806. Pro Čechy bylo důležité, že bulou byla uzákoněna řada výsad pro český stát a českého krále, takže české království mělo v říši zvláštní privilegované postavení. Obdobný český zákoník, Majestas Carolina, se však pro silný odpor šlechty Karlovi vydat nepodařilo.

V posledních letech své vlády usiloval Karel IV. o dokončení konsolidace českého státu a zabezpečení dalších držav a římského císařství pro své potomky. V závěti se snažil mezi své syny rozdělit moc tak, aby v budoucnosti nedocházelo ke zbytečným sporům. Tato jeho snaha se však minula účinkem – rozdělení moci později vedlo k oslabení postavení českých králů i celého království. Snad i proto, že žádný z Karlových synů nezdědil jeho nadání a sílu jeho osobnosti. Karel IV. zemřel večer 28. listopadu 1378 na silný zápal plic. V pohřební řeči 16. prosince byl poprvé osloven jako "otec vlasti", titulem, který mu jistě právem náleží.

 

Jan Amos Komenský - 200 Kč

"Šťasten národ, který má hojnost dobrých škol a dobrých knih a o vychování mládeže dobré předpisy nebo zvyky."
(Schola ludus)

Osobnost učitele národů, Jana Amose Komenského, byla pro 200 Kč bankovku vybrána proto, že tato bankovka je vydávána krátce poté, co celý svět oslavil 400. výročí jeho narození. Jan Amos Komenský se pravděpodobně narodil 28. března 1592 v obci Komňa u Nivnice na Moravě. Původně se jmenoval Jan Šegeš Nivnický. Jméno Amos – ve volném překladu "láskyplný" – přijal při svém vysvěcení na kněze evangelické českobratrské církve, příjmení Komenský po otci začal používat až později. Navštěvoval střední školu Jednoty bratrské v Přerově, kde se později stal učitelem a správcem. V Přerově působil rovněž jako kněz. Své vzdělání si rozšiřoval studiem v Herbornu a Heidelbergu. Později působil jako učitel a kněz ve Fulneku.

Po bitvě na Bílé Hoře byl pronásledován pro českobratrskou víru a skrýval se u přátel na Moravě. V r. 1628 byl nucen odejít do vyhnanství za hranice, nejprve do polského Lešna. V cizině strávil Komenský celý zbytek svého života. Pobýval v Polsku, Švédsku, Anglii a dalších zemích a stále snil o návratu do vlasti, kterého se však nikdy nedočkal. Zemřel v r. 1670 v Nizozemsku, kde je také pochován. Pro jeho činnost pedagogickou a literární si ho vážily všechny významné osobnosti tehdejší kultury a vědy, z nichž mnohé patřily k jeho osobním přátelům. Jeho práce byly již za jeho života překládány a vydávány v mnoha zemích. Většina jeho děl je výrazně nadčasová a má nám i dnes co říci. Velmi aktuální je jeho myšlenka o budoucím spojení všech zemí do Spojených států světových a o nutné spolupráci všech států a všech lidí na vybudování lepšího světa bez válek a nepřátelství. Připomeňme si na závěr jeho myšlenku ze spisu Unum necessarium z r. 1668: "My, celé pokolení lidské, jsme jedním potomstvem, jednou krví, jedním domem. Proto stejným právem jako část pomáhá celku, jako úd pomáhá všem ostatním údům těla, máme i my pomáhat jedni druhým."

 

Božena Němcová - 500 Kč

Všechny dosud vydané slovníky spisovatelů a encyklopedie uvádějí, že Božena Němcová, dívčím jménem Barbora Panklová, se narodila 4. února 1820 ve Vídni jako dcera rakouského kočího Johanna Pankla a české služky Terezie Novotné. O jejím původu a především o datu jejího narození vznikly již dříve pochybnosti, které se však teprve v poslední době dostaly do širšího povědomí veřejnosti. Objevují se úvahy, zda Božena Němcová nebyla dcerou mladší sestry kněžny Zaháňské, znalci se přou o to, zda jejím skutečným rokem narození byl rok 1816 nebo 1817.

Jednotné názory nejsou ani na její pozdější život. Nepochybné je, že Božena Němcová vyrůstala v Ratibořicích u České Skalice a v blízkých Chvalkovicích. V mladém věku byla provdána za úředníka Josefa Němce. Manželství s ním nebylo šťastné, snad pro velký věkový rozdíl, snad pro naprosto rozdílné povahy obou manželů. Pro své vlastenecké přesvědčení byl J.Němec neustále překládán z místa na místo po celých Čechách, i na Slovensko a do Uher. Časté změny pobytu a neutěšená materiální situace byly jistě pro rodinu s dětmi velmi nepříjemné. Bez toho však by se zřejmě Božena Němcová nestala tím, čím pro nás je – největší českou spisovatelkou 19. století.

Její vstup do literatury ovlivnily styky s českými vlasteneckými kruhy za pobytu v Praze počátkem čtyřicátých let. Jejím prvním zveřejněným příspěvkem v časopise Květy byla vlastenecká báseň Ženám českým. Pobyt v různých krajích Čech, zejména na Chodsku, byl zdrojem pro sepsání Národních báchorek a pověstí, pobyt na Slovensku pro vydání Slovenských pohádek a pověstí. Ze svých pobytů na venkově čerpala Němcová i náměty pro cestopisné a národopisné obrázky a později pro své povídky a novely.

Počátkem padesátých let se poměry v rodině Němcových výrazně zhoršily. Oba manželé byli za aktivní činnosti v revolučních událostech roku 1848 pronásledováni úřady, byli pod stálým dohledem, Josef Němec byl vyšetřován a nakonec zbaven služby. Rodina žila z nepatrných honorářů Němcové a z příležitostných podpor. Rozpory mezi manželi se prohloubily. Přidala se nemoc dětí i Boženy Němcové samotné. Pak přišla největší rána osudu, zemřel syn Hynek, kterého Božena Němcová měla ze všech dětí nejraději a do kterého vkládala velké naděje pro budoucnost. A právě v této době vzniklo její nejznámější dílo – Babička. Babičku psala Božena Němcová, jak se sama vyznala v dopisech přátelům, pro potěšení své duše. Před drsnou realitou se utíkala do vzpomínek na dětství a na milovanou babičku. Jejím cílem však nebylo napsat životopisný román, ale ukázat harmonický život prostých venkovských lidí i s jejich zvyky a pověrami. Proto je, podobně jako v jejích dalších povídkách, skutečnost do značné míry zidealizována. Víra v dobrého člověka, ve vítězství dobra nad zlem a šťastná zakončení všech příběhů jsou pro Boženu Němcovou charakteristické, a snad proto je nám její dílo blízké i dnes.

 

V životě Boženy Němcové však na rozdíl od jejích pohádek a povídek šťastné zakončení chybí. Koncem padesátých let se rozpory mezi ní a manželem natolik vyostřily, že od něho s dětmi odešla. V r. 1861 odjela do Litomyšle, aby u nakladatele Augusty dohlížela na vydávání svých spisů. Její zdravotní stav se však natolik zhoršil, že nebyla schopna pokračovat v práci a těžce nemocná se ocitla zcela bez prostředků. Před Vánocemi jí manžel na upozornění přátel odvezl zpět do Prahy, kde 21. ledna 1862 zemřela.

 

František Palacký - 1 000 Kč

"Dílem svým posloužit chci milovanému národu svému věrným obrazem minulosti jeho, ve kterémž by jako v zrcadle poznal sebe sám a vzpamatoval se v tom, čehož mu potřebí jest."
Z předmluvy k Dějinám národu českého v Čechách i v Moravě

Český historik a politik, který byl za svou více než čtyřicetiletou veřejnou činnost, za zásluhy o české dějepisectví, novodobou českou kulturu a rozvoj národního hnutí nazýván "Otcem národa", se narodil 16. června 1798 v Hodslavicích na Valašsku. Zajímal se o české dějiny, především o dobu husitskou, kterou považoval za dobu uskutečnění národních, demokratických a sociálních ideálů. V roce 1827 byl požádán, aby dokončil rozpracované německy psané dějiny Čech. "Dějiny národu českého v Čechách i v Moravě" začaly vycházet v r. 1836 nejprve německy, od r. 1848 česky. Šlo o dílo doslova celoživotní. Palacký je dokončil až v r. 1876, tedy v roce, kdy zemřel.

František Palacký byl vždy v centru všech významných událostí své doby. Aktivně působil ve Vlasteneckém muzeu v Čechách, kde mj. založil a redigoval časopis, který se stal reprezentativním a vědeckým orgánem české obrozenecké kultury. Pod názvem Časopis Národního muzea vychází tento list dodnes. Palacký byl tajemníkem Královské české společnosti nauk, kde prosadil češtinu jako jednací jazyk. Zúčastnil se založení Matice české, spolku Svatobor a dalších institucí. V r. 1868 položil symbolický základní kámen ke stavbě Národního divadla. Celým svým životem tak naplňoval vlastní přesvědčení, že povinností Čechů je, aby svou rovnoprávnost s jinými národy prokazovali jak obrodou vlastního jazyka, tak i na poli umění, vědy a průmyslu.

Do politického života se Palacký zapojil aktivně v r. 1848. Předsedal Slovanskému sjezdu v červnu 1848 v Praze a v čele skupiny národních federalistů se zúčastnil ústavodárného říšského sněmu habsburské monarchie ve Vídni a Kroměříži. Dlouhou dobu zastával myšlenku austroslavismu, tj. názor, že slovanské národy by měly žít v rakouské monarchii jako samosprávné celky. Po obnovení absolutismu tuto myšlenku postupně opouštěl. Politické činnosti Palacký zanechal v roce 1867 a až do své smrti se věnoval jen vědecké práci. Zemřel milován a uctíván českým národem 26. května 1876 v Praze.

Ema Destinnová - 2 000 Kč

„Nemám talentu k správnému a trvale klidnému, šťastnému životu..."
(z autobiografického románu Dr. Casanova)

Ema Destinnová, vlastním jménem Emilie Pavlína Kittlová, se narodila o půlnoci 26. února 1878 v Praze. Její otec, Emanuel Kittl, byl významným mecenášem českého umění. Hudební nadání však Ema zdědila zřejmě po své matce, která se jeden čas profesionálně věnovala zpěvu. Zpočátku se zdálo, že z nadaného dítěte bude houslistka. Na housle se začala Ema učit již v pěti letech a v krátké době dosáhla značné zručnosti. O devět let později ji rodiče nechali učit zpěvu u manželů Thomase Loewa a Marie Loewe-Destinn. Ema zpočátku nemohla zpívání přijít na chuť, ale díky trpělivosti svých učitelů si zpěv časem velice oblíbila.

Později začala studovat také na dramatické škole Národního divadla a její učitelka, herečka Otýlie Sklenářoyá-Malá, v ní objevila neobyčejný dramatický talent. Kromě toho projevovala Ema i nevšední talent literární, v době dospívání napsala řadu básní a divadelních her, z nichž tři byly uvedeny v pražských divadlech. Zpočátku nebylo zcela zřejmé, pro jakou dráhu se všestranně nadaná dívka rozhodne. Pak zvítězila láska ke zpěvu.

Cesta Emy Destinnové na operní jeviště však nebyla snadná. V roce 1897 se ucházela o angažmá v Národním divadle a byla odmítnuta, stejně jako později ve dvou německých divadlech. V jednom z nich jí dokonce doporučili, aby se o operu vůbec nesnažila – prý nemá žádný hlas a navíc je ošklivá. Ema se však nevzdala. Požádala o přijetí přímo v berlínské Dvorní opeře a zvítězila! Její první rolí byla v červenci r. 1898 Santuzza v Mascagniho Sedláku kavalírovi. Již v této první roli vystupovala pod jménem Destinnová, pod jménem, které přijala z vděčnosti ke své učitelce a s jejím souhlasem. Úspěch jejího prvního vystoupení byl obrovský a po předchozích nezdarech zcela nečekaný. Berlínské obecenstvo i pruský královský dvůr si pak zcela získala titulní rolí v Bizetově Carmen. A následovaly další role, další úspěchy, hostování v Paříži a v Londýně, který se jí na čas stal druhým hlavním působištěm. V roce 1901 vystoupila jako Carmen i v Praze. Pro své neobvyklé pojetí hrdinky byla kritikou přijata dost chladně. Přesto na Čechy nezanevřela, ke svému původu se hrdě hlásila a v rodné zemi trávila každou volnou chvíli. Její otevřené vlastenectví jí ovšem v Německu poněkud škodilo. Využila proto nabídky angažmá v Metropolitní opeře v New Yorku, kde v r. 1908 vystoupila poprvé ve Verdiho Aidě. Téhož roku byla konečně doceněna i doma a u příležitosti 500. představení Prodané nevěsty se stala čestnou členkou Národního divadla. V Americe pak Destinnová sklízela stejné úspěchy jako předtím v Evropě, v mnoha rolích vystoupila po boku slavného Carusa. Spolu s Gustavem Mahlerem prosadila v Metropolitní opeře i Smetanovu Prodanou nevěstu, která se pak hrála s velkým úspěchem, zejména mezi krajany. Její velmi slavnou rolí zde byla Minnie z Pucciniho opery Děvče ze zlatého západu. V letech 1912 a 1913 znovu hostovala v Praze. Poprvé měla v repertoáru díla našich i cizích skladatelů, podruhé však již pouze díla autorů českých, zřejmě jako výraz vlastenectví v napjaté době v předvečer 1. světové války.

Válka zastihla Emu Destinnovou již opět v Americe. Na jaře r. 1916 se rozhodla vrátit zpět do vlasti a učinila tak i přes varování přátel, že by mohla být persekvována. Ema Destinnová byla nepochybně jako vlastenka zapojena do protirakouského odboje. O její činnosti však chybějí přesnější zprávy, resp. jsou zamlženy a zkresleny mnoha romantickými historkami, a k některým událostem z tohoto období jejího života existuje více verzí. Jisté je, že po návratu žila ve svém zámečku ve Stráži nad Nežárkou a byla pod stálým dohledem c. k. policie. Byl jí odebrán cestovní pas a nový jí, jako osobě politicky nespolehlivé, již nebyl vydán, takže nemohla dodržet smlouvy na vystoupení, které měla uzavřeny v zámoří. To se poměrně brzy projevilo i na její finanční situaci. V průběhu války Ema Destinnová pořádala dobročinné koncerty, kde budila neobyčejné nadšení nejen svým hlasem, ale i proto, že vystupovala opásána stuhou v národních barvách. Značný ohlas, který přerostl téměř do protirakouské demonstrace, mělo také její vystoupení ve Smetanově Libuši v Národním divadle v r. 1917 a 1918. Po osvobození se Destinnová na čas vrátila do zámoří. Svět se však mezitím změnil, vyznával jiné hodnoty a jiné idoly, a tak, přestože její hlas byl stále stejně krásný a silný, nedosahovala již zdaleka takových úspěchů jako dříve.

Po r. 1921 se proto natrvalo vrátila do vlasti. Pohostinsky vystupovala v Národním divadle a zejména pořádala koncerty v Praze i na venkově. Tato vystoupení jí však neposkytovala dostatek prostředků a Destinnová se pozvolna dostávala do finanční tísně. Díky zdlouhavé úřední mašinérii a zejména díky malicherné závisti, která se, jak se bohužel zdá, v naší národní povaze často vyskytuje, se pro ni nenašla možnost získat místo profesorky zpěvu na pražské konzervatoři ani dostat státní penzi. Protože zájem o její pěvecká vystoupení postupně upadal, věnovala se nějaký čas literatuře. Psala libreta k operetám, hry pro loutkové divadlo, pokoušela se o poezii a napsala také dva romány. Úspěch jejích literárních pokusů však nebyl nijak oslnivý, podobně jako jejích pokusů skladatelských. Věnovala se i činnosti překladatelské, rovněž bez větší odezvy. Jejím překladům se dostalo ocenění až mnohem později. Pokoušela se i soukromě vyučovat zpěvu, také však bez valného úspěchu. V této době, kdy byla dost osamělá a značně zklamaná, se seznámila s mladým letcem Josefem Halsbachem a po krátké známosti se za něho provdala. Podobně jako její předchozí milostné vztahy, ani tento nebyl šťastný. V manželství se brzy projevily rozpory způsobené zejména dvacetiletým věkovým rozdílem, odlišností povah, vkusu a zájmů a i když se manželé trvale nerozešli, prakticky skončilo naprostým odcizením. Ema Destinnová zatrpkla a často se uzavírala do samoty na svém zámku. Zemřela náhle po záchvatu mrtvice večer 28. ledna 1930 v Českých Budějovicích. Teprve po její smrti jakoby si kulturní veřejnost uvědomila, co v ní ztratila. V Praze jí uspořádali honosný pohřeb a pochovali ji po boku jiných slavných osobností na pražském Slavíně.

 

Tomáš Garrigue Masaryk - 5 000 Kč

"Světovými nejsme, těkáme-li světem, ale když jsme v sobě zpracovali, co svět nám podává".
T.G. Masaryk, Naše nynější krize

Filozof, sociolog, politik a státník, významný humanistický myslitel 20. století a první prezident Československé republiky, Tomáš Garrigue Masaryk, se narodil 7. března 1850 v Hodoníně jako nejstarší syn kočího na císařských statcích. Na jeho pozdější osudy měla významný vliv jeho matka, která chtěla svým dětem zajistit lehčí život, než měla sama, a proto je dala studovat. T.G. Masaryk navštěvoval nejprve německou reálku v Hustopeči, potom gymnázium v Brně, odkud musel pro neshody s konzervativními a tvrdě německými učiteli odejít. Byl přijat do gymnázia ve Vídni, kde také vystudoval na univerzitě filozofii. V r. 1876 získal doktorát a o tři roky později se zde habilitoval jako docent. Necelé dva roky studoval i na univerzitě v Lipsku. Tam se seznámil a oženil s Američankou Charlottou Garrigue, jejíž příjmení přijal jako své druhé jméno. Na univerzitě ve Vídni působil Masaryk až do r. 1882, kdy přešel na českou univerzitu do Prahy nejprve jako mimořádný, a poté jako řádný profesor sociologie. Na univerzitě přednášel kromě sociologie také dějiny filozofie, logiku, etiku a základy psychologie.

 

Jeho příchod do Prahy i jeho další život se v mnohém podobal životu Františka Palackého. Stejně jako Palacký se i Masaryk záhy po svém příchodu do Prahy ujal organizace českého vědeckého života. Již v r. 1884 založil vědecký kritický měsíčník Athenaeum, ve kterém později probíhala známá polemika nad pravostí Rukopisů královédvorského a zelenohorského. Podobně jako Palacký usiloval o vydání českého naučného slovníku, Masaryk byl iniciátorem vydání české encyklopedie – Ottova slovníku naučného. Stejně jako Palacký byl i Masaryk zpočátku zastáncem české autonomie v rámci Rakousko-Uherska, v národní historii uznával stejně jako Palacký především uskutečňování zásad humanity a demokracie. Záhy se zapojil i do politického života. Od r. 1891 byl poslancem rakouské říšské rady a českého zemského sněmu za stranu mladočechů, se kterými se však později rozešel.

V r. 1900 založil českou stranu lidovou, která se později transformovala ve stranu pokrokovou. Brzy po vypuknutí první světové války odešel Masaryk do zahraničí, aby zde získal vlády dohodových mocností pro myšlenku samostatného československého státu. V červenci r. 1915 v Ženevě při oslavách Husova výročí veřejně vystoupil proti Rakousko-Uhersku. V listopadu téhož roku zveřejnil Manifest českého zahraničního výboru, počátkem r. 1916 byla z jeho iniciativy v Paříži ustavena Československá národní rada. Od r. 1917 se podílel na vytvoření čsl. legií v Rusku, Francii a Itálii.

Z Ruska odešel v únoru r. 1918 přes Japonsko do Ameriky, kde se mu již v květnu podařilo uzavřít mezi českými a slovenskými krajanskými organizacemi tzv. Pittsburskou dohodu o budoucím postavení Slovenska v rámci československého státu. V září se stal předsedou zatímní československé vlády a 18. října uveřejnil ve Washingtonu Prohlášení nezávislosti československého národa. Po vzniku Československé republiky byl 14. listopadu 1918 zvolen jejím prvním prezidentem. Tuto nejvyšší státní funkci zastával po opětovném zvolení v letech 1920,1927 a 1934 až do r. 1935, kdy pro zhoršený zdravotní stav abdikoval. T.G. Masaryk zemřel 14. září 1937 v Lánech, kde byl také pochován. Jeho odkaz, který byl českému národu vždy oporou v nejtěžších chvílích, však žije dál.

Zdroj:www.cnb.cz