Přehlídce velel rekvizitář

Před padesáti lety, 20. června 1969, měla v československých kinech premiéru komedie režiséra Jaroslava Macha Přehlídce velím já! Příběh filmu, který je hlavně přehlídkou hereckých výkonů (Karel Höger, Čestmír Řanda, Vladimír Menšík ...), pojednává o nepoctivci Drtílkovi, který získal po válce majetek v hodnotě 10 milionů korun „ve zlatě a tvrdý valutě“ a přes dvacet let ho schovává v kufru. Skupina podvodníčků v čele s nedostudovaným právníkem Foltou ho přinutí, aby jim polovinu bohatství odevzdal, ale nakonec o své šperky a bankovky přijdou všichni.

Natáčení filmu bylo spojeno s výrobou a následným odcizením a zneužitím filmových rekvizit v podobě britských a amerických bankovek. Do té doby, a ještě pak po několik následujících let, se jednalo o jeden z největších případů výskytu napodobenin peněz v peněžním oběhu.

Několik záběrů ze scén, v nichž je viditelný obsah kufru. Britské libry a americké dolary nízkých nominálních hodnot a v malém množství nemohly představovat, a to pravděpodobně ani společně s klenoty, tak velké bohatství. V tom je filmová iluze přehnaná.

Pro film Přehlídce velím já! bylo vyrobeno celkem 6 typů napodobenin, z toho dva typy britských liber (hodnoty 1 a 5 £) a čtyři typy amerických dolarů (hodnoty 5, 10 a dva typy hodnoty 20 $), každý v množství 400 kusů. Samotná výroba napodobenin byla legální, na základě žádosti Filmového studia Barrandov ze 17. září 1968 ji podle tehdejších postupů povolilo 19. září 1968 ministerstvo financí. Povolení mělo několik podmínek, některé však, jak zjistíme záhy, nebyly dodrženy. Napodobeniny měly být vyrobeny podle vzorů doporučených Státní bankou československou a měly být vytištěny ve Státní tiskárně cenin, která zaručovala bezpečnost výroby a řádné komisionální zničení všech případných zmetků. Měly být zabezpečeny před ztrátou, odcizením a jiným zneužitím a po skončení filmování mělo být celé množství včetně případných zbytků předáno Státní bance, v případě úplného zničení napodobenin během natáčení měl být o tom bance předán protokol.

Povolování výroby napodobenin platných peněz nebylo příliš šťastné, ale vycházelo z tehdejšího právního stavu. V roce 1961 byl totiž zrušen trestní zákon správní (č. 88/1950 Sb.), který v přímé kontinuitě s rakouskou právní úpravou před rokem 1918 upravoval tzv. padělání peněz bez podvodného úmyslu, tedy neoprávněnou výrobu předmětů, které svou úpravou napodobují zákonná platidla. Nahradil ho předpis s podivným názvem zákon o úkolech národních výborů při zajišťování socialistického pořádku (č. 60/1961 Sb.), který však úpravu neoprávněné výroby napodobenin neobsahoval a nebyl vydán ani žádný jiný předpis, který by peníze v tomto směru chránil, ačkoliv na tom měly zájem ministerstvo vnitra, ministerstvo financí i Státní banka. Od 1. července 1961 tak byla neoprávněná výroba napodobenin peněz nepostižitelná a jejich vědomé udávání jako pravých peněz bylo kvalifikováno „jen“ jako podvod, nikoliv udávání padělaných peněz.

Stále však zůstávalo v platnosti úřední sdělení ministerstva financí napodobeniny zákonných peněz (částka 130/1954 Ú.l.), podle něhož „neoprávněné vyrobení k jakémukoliv účelu předmětů úpravou napodobujících zákonné peníze je trestné podle trestního zákona správního, po případě podle trestního zákona“ a bez povolení ministerstva financí „není dovoleno ani vyobrazovat zákonné peníze na plakátech, v knihách a pod., ať již ve skutečné velikosti a barvě nebo v jiných velikostech a barvách, bez ohledu na dokonalost provedení“. Zejména od roku 1961 docházelo k občasné výrobě a používání napodobenin bez povolení, proto ministerstvo financí alespoň působilo jako povolovací orgán a ukládalo žadatelům podmínky, při jejichž dodržení bylo riziko zneužití napodobenin minimální. Jen od roku 1961 do roku 1970 však nebyla splněna podmínka vrácení vyrobených napodobenin nebo jejich zbytků v nejméně šesti případech.

V souladu s podmínkami povolení vytiskla napodobeniny pro film Přehlídce velím já! Státní tiskárna cenin v Praze z podkladů poskytnutých Státní bankou československou. Jejich volba pak způsobila zajímavé technické souvislosti.

Pro tisk britských liber poskytla banka podklady v podobě tzv. specimenů, tedy vzorů emitovaných platidel, které si vyměňují národní emisní instituce jako informační materiál. Jednalo se o exempláře se speciálním označením série a čísla A00 000000, tzv. anuláty, a přetisk SPECIMEN byl pro tisk reprodukcí odstraněn retuší.

Napodobenina bankovky 1 £ vzor 1960, evidovaná jako typ 82

Napodobenina bankovky 5 £ vzor 1963, evidovaná jako typ 83

Pro tisk dvou typů amerických dolarů použila tiskárna podklady z jiné podobné zakázky z roku 1966, kdy na povolení ministerstva financí z 16. března 1966 vyráběla reprodukce pro jiný film Jaroslava Macha Nahá pastýřka. Při natáčení se jeden 5 $ a dva 20 $ ztratily, ale žádný z nich nebyl zneužit v peněžním oběhu.

Napodobenina bankovky 5 $ série 1963A, evidovaná jako typ 92

Napodobenina bankovky 20 $ série 1934, evidovaná jako typ 94

Zajímavé technické souvislosti způsobila volba podkladů posledních dvou typů napodobenin, pro které neposkytla banka pravé bankovky, ale „originální padělky“ (což je samo o sobě poněkud zvláštní slovní spojení, jak jinak ale vyjádřit, že se skutečně jednalo o padělky vyrobené „ke škodě státu“ a za účelem udání do oběhu jako pravých peněz). Důvodem byl zřejmě předpoklad nižší nebezpečnosti při případném zneužití, neboť na 10 $ byla z originálního padělku reprodukována perforace PADĚLEK a na 20 $ rukopisný text (rukou úředníka Zkušebny bankovek Národní banky Československé Josefa Vomáčky) p.č. 46, označující pořadové číslo padělku při jeho evidenci.

Napodobenina bankovky 10 $ série 1934C, evidovaná jako typ 93

Napodobenina bankovky 20 $ série 1934A, evidovaná jako typ 95

Oba typy reprodukovaných padělků pocházely shodou okolností z jedné padělatelské dílny, která byla úspěšně vypátrána a zlikvidována 29. září 1950 v Paříži.

Padělek bankovky Federal reserve note hodnoty 10 $, série 1934C, federální rezervní banky Boston, byl formálním typem D/255/1102 (formální typ dolarových padělků je dán kombinací tzv. kontrolního písmene, příp. kvadrantového čísla, které označující pozici bankovky na tiskovém archu, a čísla přední a zadní tiskové desky). Je označován jako typ FA-9, v evidenci U. S. Secret Service nesl číslo 1175 a měl přiděleno označení (tzv. indikativ) Interpolu 12A2. Znamená to, že byl teprve druhým typem padělku amerického dolaru, který byl vyhlášen v poválečném zpravodajství Interpolu.

Celosvětově se tento typ vyskytl poprvé 3. ledna 1948 v Paříži. Padělek byl fotomechanickou reprodukcí pravé bankovky, hlavní obrazce byly tištěny tiskem z plochy (offsetem) a číslování tiskem z výšky (knihtiskem) z mechanických číslovačů, na jednotlivých exemplářích se proto sériové číslo měnilo. Papír padělků byl dobré kvality, podobný originálu, stejné síly, ale na omak hladší. Hedvábná ochranná vláka byla napodobena tiskem jemnými červenými a modrými linkami.

Část popisu a vyobrazení padělku 10 $ typ D/255/1102, vyhlášený v květnu 1948 ve zpravodajství Contrefaçons et Falsifications, vydávaného Mezinárodní komisí kriminální policie (dnešní Interpol) v Paříži.

V Československu byl první kus zadržen již 2. dubna 1948, Národní bankou Československou v Praze v odvodu Živnostenské banky v Praze. Podle posudku Národní banky Československé byl „velmi šálivý a pro širší obecenstvo nebezpečný“, v pozdější klasifikaci Státní banky československé byl hodnocen třetím stupněm nebezpečnosti jako zdařilý, tedy průměrný. Celkem bylo zadrženo nejméně 255 kusů, přesně to však nelze zjistit, neboť předchůdci České národní banky evidovali od roku 1919 pouze padělky tuzemských platidel, zatímco padělky cizozemských platidel přebírala Ústředna pro boj proti padělání platidel a uměleckých děl při Kriminální ústředně Sboru národní bezpečnosti (původně Policejního ředitelství) v Praze. Poslední kus byl zadržen 23. října 1995 v Praze, tento typ padělku se tedy vyskytoval na našem území bezmála 50 let.

Část popisu padělku 10 $ typ D/255/1102, vyhlášený 14. dubna 1948 v kartotéce platidel Zkušebny bankovek Národní banky Československé, Z.b.č. 248.

Exemplář padělku 10 $ typ D/255/1102, použitý k výrobě napodobenin pro film Přehlídce velím já!, se dodnes nachází v souboru srovnávacího materiálu.

Padělek bankovky Federal reserve note hodnoty 20 $, série 1934A, federální rezervní banky Richmond, byl formálním typem L/25/398. Je označován jako typ FE-4, v evidenci U. S. Secret Service nesl číslo 1174 a měl přidělen indikativ Interpolu 12A5. Celosvětově se tento typ vyskytl poprvé 31. prosince 1947 v Paříži, ačkoliv americké prameny evidují jako první až výskyt 20. ledna 1948 v New Yorku. Tento padělek byl rovněž fotomechanickou reprodukcí pravé bankovky s hlavními obrazci vytištěnými offsetem a číslováním vytištěným knihtiskem. Papír padělků byl střední kvality, ochranná vláka nebyla na počátečních výskytech napodobena vůbec, na pozdějších výskytech byla dokreslena jemnými červenými a modrými linkami.

V Československu byl první kus zadržen 18. května 1948 Národní bankou Československou v Chebu v odvodu Živnostenské banky v Chebu. V klasifikaci Státní banky byl rovněž hodnocen jako zdařilý. Celkem bylo zadrženo nejméně 162 kusů, poslední kus byl zadržen 23. prosince 1991 v Praze, tento typ padělku se tedy vyskytoval na našem území přes 40 let.

Od padělků však zpět k napodobeninám. Jejich tisk byl proveden na papíru horší kvality jednobarevným autotypickým offsetem, takže se tiskový obrazec skládá ze soustavy teček a nikoliv linií, jak je typické pro pravé bankovky a případně profesionálně zhotovené padělky. Tím byly napodobeniny dobře rozpoznatelné a jejich nebezpečnost byla malá.

Tři různě velké detaily portrétní části pětidolarové bankovky. Zleva: (1) Pravá bankovka, vytištěná tiskem z hloubky z rytiny. (2) Velmi nebezpečný padělek, vytištěný tiskem z hloubky z rytiny profesionálním rytcem. Přestože se jedná o dokonalou ryteckou práci, nedosáhl padělatel naprosto shodného výrazu tváře zejména v očních partiích a nereprodukoval přerušení linek, vyjadřující kožní výrůstek v obličeji Lincolna. (3) Zdařilý (tzn. průměrný) padělek, vytištěný offsetem z fotomechanické reprodukce. Tisku chybí barevná plnost a plasticita hlubotisku, odstín je světlejší, tiskové linky jsou slité do větších ploch nebo zcela chybějí. Oba padělky jsou však vytištěny přímými barvami v liniích, což je typické pro ceninový tisk, a tím se podobají pravé bankovce. (4) Napodobenina zhotovená jako filmová rekvizita, vytištěná offsetem z fotomechanické reprodukce s autotypickým rozkladem obrazce do tiskových bodů pomocí mřížky o hustotě 75 bodů na 1 centimetr, což je typické pro merkantilní tisk, a tím se odlišuje od pravé bankovky.

Po skončení natáčení byly reprodukce uloženy ve Filmovém studiu Barrandov, kde je odcizil M.T., který tam v roce 1969 pracoval jako pomocný rekvizitář. Někdy v polovině listopadu 1969 byl svým nadřízeným poslán pro balík starých novin a ve skříni u nich nalezl i balíčky bankovek. Odcizil asi 300 kusů v celkové hodnotě asi 381 Kčs, počítáno výrobní cenou dle sdělení Státní tiskárny cenin. Ty pak rozdával svým přátelům a náhodným známým, s upozorněním, že jde o nesměnitelné rekvizity a „připomínal, aby s tím nikdo neprováděl nějaké hlouposti, že by z toho mohl mít nepříjemnosti“. Řada obdarovaných však toto přání nevyslyšela a napodobeniny dále rozdávala a hlavně prodávala, což mělo tehdy charakter obchodování na „černém“ trhu. Další majitelé je pak zpravidla nabízeli Státní bance československé a Živnostenské bance k výměně za odběrní poukazy podniku zahraničního obchodu pro prodej zboží v drobném za cizí měny TUZEX, tzv. bony, použitelné k nákupu jinak nedostatkového importovaného a kvalitního exportního zboží.

Za příznivých světelných a provozních podmínek byly napodobeniny spolehlivě rozpoznatelné, ale za nepříznivých podmínek byly v několika případech přehlédnuty a banky za ně vydaly příslušnou protihodnotu v odběrních poukazech TUZEX, která v tehdejším složitém systému kurzů a administrativních poplatků (125 % přirážky a 125 % příplatku) k vyhlášenému kurzu činila kolem 85 Kčs za 1 £, resp. 36 Kčs za 1 $.

Celkem bylo od 27. listopadu 1969 do 11. srpna 1988 zajištěno 75 kusů napodobenin, vyrobených pro film Přehlídce velím já!, z toho 69 kusů bylo zneužito v peněžním oběhu (1 £ typ 82 - 8 kusů, 5 £ typ 83 - 14 kusů, 5 $ typ 92 - 6 kusů, 10 $ typ 93 - 10 kusů, 20 $ typ 94 - 17 kusů a 20 $ typ 95 - 14 kusů). Nejvíce bylo zadrženo v roce 1970 (31 kusů) a nejčastějším místem zadržení byla Praha (61 kusů), výskyty v Teplicích, Ostravě, Jičíně, Hodoníně a Hradci Králové byly ojedinělé. Nejčastějšími zadržiteli byly směnárny Státní banky československé a Živnostenské banky (každá 30 kusů) a nejčastějšími předložiteli tuzemské fyzické osoby (60 kusů napodobenin). Podnik zahraničního obchodu TUZEX nerozpoznal a akceptoval při placení za zboží a služby 4 kusy těchto napodobenin.

Poté, co byly napodobeniny rozpoznány v bankách jako nepravé peníze, uváděli předložitelé různé okolnosti jejich získání. Část příběhů byla zjevně smyšlená, neboť vzhledem k okolnostem vzniku napodobenin bylo velmi nepravděpodobné, že by se dostaly do rukou devizových cizozemců. Jeden předložitel měl napodobeninu získat na nádraží v Hodoníně, druhý nalézt před nádražím ve Frýdku-Místku. Taxikář prý získal bankovku od cizince, další dva občané ji měli dostat za pomoc při opravě auta, první od rakouského státního příslušníka, druhý dokonce od diplomata.

Případ vyšetřoval odbor vyšetřování Veřejné bezpečnosti Praha-město, který v roce 1970 zjistil, že z celkového množství 2.400 kusů chybí v úschově Filmového studia Barrandov 782 kusů, aniž je možné vysvětlit, co se s nimi stalo. Současně bylo zjištěno, že se rekvizitáři ani v jiných případech neřídili pokyny ministerstva financí, nezabezpečovali napodobeniny před odcizením a po skončení filmování je neodevzdávali Státní bance. Zbylé neodcizené napodobeniny byly 26. března 1970 předány Státní bance československé, která je 2. dubna 1970 úředně zničila.

Postupně bylo vypátráno, obviněno a následně 1. června 1971 Městskou prokuraturou v Praze obžalováno 7 pachatelů. Kromě rekvizitáře M.T., podle kterého dostala trestní věc název M.T. a spol., ještě 6 dalších osob. M.T. napodobeniny odcizil a 5. prosince 1969 daroval jednu bankovku 5 £, N.P. 26. června 1970 prodal dvě bankovky 1 £ a 20 $ za 700 Kčs, T.Q. v prosinci 1969 dal jednu bankovku 20 $ do zástavy za útratu v restauraci, D.I. v květnu 1970 prodal jednu bankovku 20 $, N.T. a B.C. 8. až 12. prosince 1969 prodali tři bankovky 1 £, 5 £ a 20 $ a K.E. 20. února 1970 prodal jednu bankovku 5 £.

Hlavní líčení u Městského soudu v Praze s prvními šesti pachateli se konalo 18. a 19. října 1971 a s K.E. se konalo tamtéž 9. prosince 1971. Kromě jiných svědčil u soudu i znalec Zkušebny platidel Státní banky československé Julius Sém, který uvedl, že „ve sféře oběhu fungovaly napodobeniny jako falsifikáty valut“ a bylo zapotřebí informovat o jejich výskytu všechny bankovní směnárny v Československu, což představovalo asi 1.000 provozoven. Ve vztahu k nákupu napodobenin na „černém“ trhu se banka chovala neutrálně a ke škodě, kterou utrpěli kupující, ačkoliv se tím současně dopustili devizového přestupku, se v posudku pro soud nevyjadřovala. Nicméně 10. února 1970 žádala Filmové studio Barrandov o vyjádření, zda je možné na něj odkazovat poškozené občany a instituce, které se domáhaly náhrady škody. Studio 24. února 1970 odpovědělo, že z právního hlediska nelze poskytnout náhradu škody osobám, které bankovky nakoupily na „černém“ trhu. Náhrady se tak zřejmě nakonec domáhaly jen Státní banka československá a Československá obchodní banka za nerozpoznané napodobeniny přijaté jejich pokladníky, výsledek řízení však není znám. Poměrně liberálně se banka postavila i k otázce devizového hospodářství, když konstatovala, že přijetím napodobenin a vyplacením korunové protihodnoty vznikla devizová škoda, ale vzhledem k množství a kvalitě napodobenin nemohlo být ohroženo československé devizové hospodářství.

Samotné odcizení napodobenin M.T. soud vzhledem k malé výši způsobené škody neposuzoval jako trestný čin rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví, ale pouze jako přečin proti majetku v socialistickém vlastnictví. Zejména však všichni obžalovaní byli uznáni vinnými ze spáchání trestného činu padělání a pozměňování peněz za vědomé rozšiřování napodobenin jako pravých peněz a byli odsouzeni k trestům odnětí svobody v trvání od 12 do 18 měsíců, někteří nepodmíněně, někteří s podmíněným odkladem na zkušební dobu 3 roků. Pouze v jednom případě soud upustil od uložení souhrnného trestu, neboť pachatel se již nacházel ve výkonu trestu za jiný trestný čin a trest uložený jiným soudem byl dostatečný.

Tyto rozsudky mohly být přelomové, neboť rozšiřovatelé vědomě udávající nepravé peníze jako pravé mohli být trestáni za padělání a pozměňování peněz bez ohledu na původní účel výroby nepravých peněz, tedy zda šlo o padělky nebo napodobeniny.

Odsouzení se však odvolali a Nejvyšší soud České socialistické republiky v Praze ve veřejných zasedáních 13. května 1972 a 21. srpna 1972 rozsudky Městského soudu v Praze zrušil. Podle jeho názoru vyžaduje spáchání trestného činu padělání a pozměňování peněz pouze podvodné zhotovení padělaných peněz a jejich udávání do oběhu a nelze pod něj zahrnovat napodobeniny peněz vyrobené za jiných okolností. Odcizení napodobenin překvalifikoval soud na trestný čin poškozování cizích práv a jejich rozšiřování na trestný čin podvodu. Uložené tresty byly některým pachatelům sníženy na 5-12 měsíců, ale jednomu také zvýšen na 3 roky.

Na předpis, který by opět umožnil stíhat padělání peněz bez podvodného úmyslu, se od zrušení trestního zákona správního čekalo téměř 30 let. Až 1. července 1990 vstoupil v účinnost zákon o přestupcích (č. 200/1990 Sb.), který upravil přestupky na úseku financí a československé měny. Po četných změnách se tato materie přesunula od 1. dubna 2006 do zákona o České národní bance (č. 6/1993 Sb.) od 1. července 2011 do zákona o oběhu bankovek a mincí (č. 136/2011 Sb.). Od 1. února 1992 byl také účinný zákon o Státní bance československé (č. 22/1992 Sb.), který ji zmocnil ke stanovení podmínek, za kterých lze vyrábět reprodukce symbolů peněz nebo předměty, které je úpravou napodobují. Prvním takovým předpisem byla od 9. dubna 1992 vyhláška o podmínkách, za kterých lze reprodukovat bankovky, mince, šeky, cenné papíry a platební karty a vyrábět předměty, které je úpravou napodobují (č. 146/1992 Sb.). Úplný výčet vývoje právních předpisů však není předmětem tohoto pojednání.

V roce 1991 pak vyšel i judikát (č. 3/1991 Sb. rozh. tr.), podle kterého jsou padělanými penězi „jakékoliv napodobeniny, které vzhledem ke své kvalitě mohou být při udávání, třebas jen za určitých okolností (např. při placení za snížené viditelnosti), zaměněny s pravými penězi“ a „pro posouzení udání padělaných peněz jako pravých není rozhodné, za jakým účelem byly padělky zhotoveny (např. legálně jako napodobeniny pro film nebo divadlo, či neoprávněně k tomu, aby byly udány jako pravé peníze)“. V soudní praxi se tak prosadil názor, který vyslovil Městský soud v Praze už v roce 1971.

Napodobeniny vyrobené pro natáčení filmu Přehlídce velím já! jsou jen jedním z případů filmových rekvizit a jejich příběh dnes už budí spíše jen úsměv. Přesto však znamenaly určitý přelom v úřední praxi. V roce 1970 se uvažovalo o povinnosti složit při povolení výroby náležitou peněžitou záruku, z níž by se případně uspokojovaly náhrady škody ze zneužitých napodobenin. Nakonec k tomu nedošlo, neboť ministerstvo financí 21. července 1970 oznámilo, že přestává povolovat výrobu napodobenin platných peněz jako filmových rekvizit. Při natáčení se pak více prosadily pravé peníze, s jejichž zajištěním pak Státní banka také někdy pomáhala.

Filmové rekvizity představují jednu účelovou skupinu napodobenin peněz. V evidenci vedené od peněžní reformy z roku 1953 do současnosti eviduje Česká národní banka 111 různých typů a celkem 603 kusů těchto napodobenin, z nichž 533 kusů bylo zneužito v peněžním oběhu. Kromě filmu Přehlídce velím já! se zneužitím v peněžním oběhu v různém množství „proslavily“ také české a slovenské filmy a seriály Limonádový Joe aneb Koňská opera, Muž, který stoupl v ceně, Jak se krade milión, Přísně tajné premiéry, Duhový luk, Útek zo zlatej krajiny, Kdo chytá štěstí za pačesy a Prachy dělaj člověka. U ostatních filmových napodobenin, zejména amerických dolarů zahraničního původu, obvykle nelze v našich podmínkách zjistit, k jakému filmu byly vyrobeny.

Vedle filmových rekvizit jsou dalšími účelovými skupinami vzniku napodobenin např. divadelní rekvizity, prostředky politické, pracovní a jiné propagace, agitace a posměšků, učební pomůcky, předměty do her (hrací „peníze“), předměty na hraní (dětské „peníze“), kouzelnické pomůcky, reklamní předměty na zboží a služby, slevové poukazy na zboží a služby, přání k svátkům a osobním výročím, suvenýry, knižní nebo časopisecké ilustrace, žertovné předměty a v poslední době zejména rituální pomůcky, kterým se budeme věnovat příště.