Tolarové období I.

Předchůdci tolaru

Zatímco západní Evropa se začíná dohadovat o rozdělení Nového světa, ve střední Evropě a v Čechách se uchycuje renesance. Ta renesance, která vznikla ve slunné Itálii v době, kdy u nás vzkvétala gotika. Druhá polovina 15. a počátek 16. století je charakteristický rychlým rozvojem středo a severoitalských měst, jemuž pomáhal živý a rostoucí obchod té doby. Lichva (půjčování peněz s úrokem) přestává být doménou Židů, neboť v severní Itálii vznikají první bankovní domy v Lombardii a jen o málo později následuje lombardský příklad rodina Medicejských z Florencie.Je to také Itálie, kde se poprvé objevuje snaha o doplnění stávajícího peněžního systému stříbrnými nominály, které by byly schopny diferencovat nedostatek zlatých ražeb v peněžním oběhu. První takový pokus můžeme připsat benátskému dóžeti Nicolô Trónovi (1471 - 1473). Trónova lira ražená v letech 1472 - 1473 o váze 6,52 g. je první lirovou mincí, neboť do té doby figurovala lira jen jako početní jednotka. Další pokus lze zaznamenat o dva roky později, tedy v roce 1474 v Miláně. Novou jednotku pod názvem testone o váze 9,65 g., tedy 1,5 liry, razil Galleazzo Maria Sforza (1466 - 1484). Název testone vychází z italského testa - hlava, která bývala téměř vždy námětem obrazu těchto mincí. Vývoj českého mincovnictví a vznik jáchymovského tolaru však v daleko vyšší míře ovlivnily soudobé ražby brabantské, tyrolské a hlavně saské. Za první předchůdce tolaru v pravém slova smyslu můžeme považovat až brabantské hrubé stříbrné mince vévodského manželského páru Marie a Maxmiliána z druhé poloviny sedmdesátých let 15. století. Tyto byly raženy ze dvou váhových základů. První z nich skutečně odpovídal hodnotě současného brabantského zlatého. Nesl název guldiner - stříbrný zlatý a jeho hmotnost se pohybovala mezi 30,5 - 32,5 gramy. Ještě v témže roce (1477) se započalo s ražbou stříbrného kurantního zlatého o váze 25 g. a jeho poloviny. Pod vlivem brabantského vzoru razí město Neuss v letech 1475 - 1479 kurantní půlzlatý a stejnou minci zavádí i klévský vévoda Jan.

Právě v letech 1483 - 1486, kdy dosahuje tyrolské těžební centrum Schwarz svého produkčního zenitu, dochází v hallské mincovně k zaražení dalších hrubých stříbrných nominálů. Po prvních pokusech již v roce 1479 se razí až v roce 1483 pfundner - velký groš v hodnotě 12 krejcarů a sechser o šesti krejcarech. Po nich přichází na přelomu let 1483 - 1484 ražba stříbrného půlzlatého. Dva roky nato se již ale upouští i od ražby stříbrného zlatého, raženého o rok později. Produkce těchto ražeb nebyla nikterak ohromující a k jejich zániku přispěla i ta okolnost, že po vývozu ze země se staly většinou náplní tavicího tyglíku a byly přemincovány na nižší nominály. Prvním saským pokusem o náhradu dosavadního grošového systému se stala ražba tzv. schreckenberského groše. Schreckenberský groš byl ražen v saském městě Schreckenberg v roce 1498. Tento groš nesl na líci reliéf anděla, pročež se též nazýval andělský. Jeho váha se původně pohybovala kolem 4,49 g. Značné obliby požíval krátce po svém vzniku i mimo Sasko. Později dochází k ražbě zlatníkového groše - guldengroschen, též klappmützentaler. Je zaveden lipským mincovním řádem ze 4. července roku 1500 a stává se vedoucí jednotkou saského peněžního systému. Stejně jako jeho předchůdce se začal záhy šířit i za hranice Saska, kde rostla jeho obliba. V roce 1505 nebo 1518 byla proto snížena jeho jakost. Realizaci saských mincovních reforem umožnil rozvoj těžby stříbronosných rud na západních svazích Krušných hor. K nejvýznamnějším těžebním centrům na přelomu 15. a 16. století patřily Schneeberg, Annaberg a Marienberg právě na saské straně Krušných hor, které později svým významem předčil Jáchymov na straně české. 

Mluvíme-li o předchůdcích tolarových ražeb, je třeba se ještě zmínit o uherských ražbách z let 1499 - 1500 a 1504 - 1506. Jedná se o ražby, na nichž opis sice hlásá, že jde o mince Vladislava II., ale váhové rozdíly známých exemplářů nelze považovat za běžné. Pro jejich platební účel nemluví ani odražky ve zlatě zhotovené ze stejných razidel. Snad jsou to jen ražby medailového charakteru, možná jde o modely, či zkušební odražky tolarů. V poslední době se někteří badatelé pokoušejí řadit mezi první předchůdce tolaru i české tzv. tlusté pražské groše. Běžně se má zato, že tlusté pražské groše mají charakter spíše medailí či upomínkových ražeb, jimiž obdaroval král, či vysoký královský úředník, jakým byl například nejvyšší mincmistr, vzácnou návštěvu českého královského dvora, nebo je rozdával král při svých návštěvách v cizině. To lze s naprostou jistotou tvrdit o groších Lucemburků, ale z doby vlády Vladislava II. se objevují zmínky o tlustých groších, které bychom mohli použít pro obhajobu jejich platební funkce. Tlusté pražské groše byly za vlády Vladislava II. v kutnohorské mincovně raženy téměř pravidelně. Počínaje rokem 1473, kdy došlo v Kutné Hoře k prenování zlatých grošů, můžeme sledovat poměrně nepřetržitou ražbu tlustých grošů až do devadesátých let 15. století, kdy byla obnovena ražba českého dukátu. V těchto letech se ražba tlustých grošů stává opět příležitostnou, až úplně zaniká počátkem 16. století, kdy se rodí jáchymovský tolar. Z toho však nelze s určitostí soudit na uplatnění tlustého groše ve směnném styku, neboť jak dukát, tak i tlustý pražský groš byly v Čechách ražbami reprezentačními a z mincoven vycházely ve velmi malém množství. Zároveň shledáváme u tlustých pražských grošů značné váhové rozdíly, což vede oprávněně většinu badatelů k řazení takových grošů do kategorie medailových a upomínkových ražeb.

Většina zde popsaných mincí byla posléze vzorem hrabatům Šlikům, kteří využili velkého bohatství stříbronosné rudy objeveného na jejich ostrovském panství a zarazili podle již zmíněného lipského mincovního řádu z roku 1500 těžký stříbrný tolar, který se stal v následujících téměř čtyřech stoletích vedoucí jednotkou většiny evropských peněžních soustav a nejen evropských, neboť i název amerického dolaru má tentýž původ.

Tolarové období

Štěstím pro naši ekonomiku bylo to, že právě v době úpadku rozsahu těžby stříbra v Kutné Hoře byla na šlikovském panství v okolí dnešního Jáchymova objevena na počátku 16. století nová bohatá stříbrná ložiska. Krušnohorský Jáchymov (původně něm. Konradsgrün) se stal na začátku dvacátých let 16. století synonymem pojmů stříbro, bohatství a především tolar kterému se u nás nejdříve říkalo Tolský groš, (něm. Joachimsthaler, Schlikenthaler čili Löwenthaler). Pro ražbu této nové těžké stříbrné mince v Jáchymově se rozhodli hrabata Šlikové proto, aby dokonale využili rudného bohatství krušnohorských nalezišť objevených na panství, jež měli tou dobou v zástavě od České koruny. Šlikové začali nejprve soukromě (ve spolupráci s norimberskými podnikateli od r. 1520) razit tolar na základě usnesení pražského sněmu. Původní tolar vážil 29 g, měřil v průměru až 40 mm a měl ryzost 895/1000. Jednalo se tedy o velkou minci, vhodnou pro použití v mezinárodním obchodě. Do r. 1547 se tolar razil vedle pražského groše, ale - jak se později ukázalo - jako základ mincovního systému nevyhovoval. Šlikovské tolary (i násobky a díly) vycházely z mincovny ve statisícových emisích a byly určeny zejména pro lipské výroční trhy. Do roku 1528 lze odhadnout produkci jejich mincovny na 3 miliony tolarů! Jak moc se muselo Šlikům mincování vyplácet dosvědčuje výše úplatků, jež neváhali nabídnout vlivným osobám schopným na zemském sněmu roku 1520 prosadit udělení mincovního oprávnění k ražbě mincí v Jáchymově. Ústředním motivem Šlikovských tolarových mincí byl český lev na líci a postava sv. Jáchyma na rubu. Ač se tedy na první pohled zdá, že Šlikovské mince reprezentovaly v zahraničí úspěšně český stát, bylo přece jejich mincování v rozporu s královským regálem. Král Ludvík I. však jejich počínání mlčky toleroval.

Od okamžiku, kdy se českého trůnu po tragickém pádu Ludvíka Jagellonského v bitvě u Moháče v roce 1526 ujal jeho švagr Ferdinand I. Habsburský, začal i v zemích Koruny české uplatňovat svoji nekompromisní finanční politiku. Jejím cílem bylo soustředění všech zemských mincoven v rukou krále a následná unifikace vydávaných mincí. Ferdinandova pozornost se proto obrátila nejprve k jáchymovské mincovně, která v roce 1528 spadla pod správu tehdy nově zřízené královské komory. Šlikové si však ještě nějaký čas podrželi vliv na její chod, jenž definitivně ztratili v roce 1545. Dalším problémem bylo sjednocení měny ve všech zemích spadajících pod Ferdinandovu vládu. Nejdříve se mu to podařilo v alpských zemích, kde realizace rakouského mincovního řádu z roku 1524 zavedla guldiner - zlatník o průměrné hmotnosti 28,82 g a jakosti 0,895. V Čechách bránila aplikaci podobného mincovního ediktu především hluboko zakořeněná tradice vydávání pražského groše, kterou neopomněli stavové připomenout králi snad na žádném ze zemských sněmů ještě na sklonku třicátých let. Jáchymovská mincovna produkovala tolarové mince v ohromujícím množství. Byla však dlouho jedinou v celém království. Až v roce 1539 začala pracovat o rok dříve zřízená mincovna v Praze, jejíž tolarová produkce byla nízká. Mincmistr Konrád Sauermann razil v Praze i velmi vzácné pražské groše a dukáty. Kutnohorská mincovna se dlouho úspěšně bránila zaražení tolaru, až v roce 1543 byla nucena ustoupit královskému nátlaku. Nicméně stále je to především královská mincovna v Kutné Hoře, která emituje valnou většinu zemské drobné mince - tradiční pražské groše (od roku 1533 [výjimečně již 1527] opatřené na rubu letopočtem), bílé a černé peníze. Upravené pražské groše - tzv. nové podle opisu GROSSUS NOVUS REGNI BOEMIE produkuje od roku 1527 v souladu se sněmovním usnesením i jáchymovská mincovna. Snazší orientaci ve složité nominálové struktuře oběživa v Čechách kolem roku 1550 umožní tabulka (metrologické údaje odpovídají instrukci z prosince 1547, která poprvé rámcově sjednotila tolarový systém ve všech zemských mincovnách):

S decentralizací české mincovní výroby souvisí zavedení mincmistrovských značek na mincích. Povinnost každého úředníka mince spočívala v umístění instrukcí mu určené značky - většinou části rodového erbu - zřetelně na každé minci, která byla za jeho úřadování v mincovně vyražena. Tím přebíral odpovědnost za správnou váhu, ryzost i vnější podobu mince.Centralizační snahy Ferdinanda I. vyvrcholily zavedením tzv. augšpurského mincovního ediktu v roce 1559, jehož prostřednictvím uvedl do říšského mincovnictví zlatník podle rakouské reformy z roku 1524. V Čechách si realizace Ferdinandových záměrů vyžádala ještě dva roky jednání, až konečně vstoupila ustanovení augsburského mincovního řádu i zde v platnost v roce 1561. V tomto mincovním řádu se základem měny stal z l a t n í k (podle rýnského zlatého; byla to ovšem stříbrná mince co do použitého materiálu). Obsahoval 22,27 g stříbra a dělil se na 60 krejcarů, 180 penízů a 360 malých penízů.Vládní mincovny začaly vybíjet tzv. lehký tolar: zlatník o 60 krejcarech a jeho díly: 30, 10, 2 a 1 krejcary. Obraz Ferdinandových tolarových mincí se stává do jisté míry konvencí pro výtvarnou náplň oněch ražeb následujících téměř čtyř století. Líc tolarů zpravidla nese poprsí krále a opisy vyjadřují jeho jméno a tituly. Ferdinandovy mince předvádějí panovníka ve zbroji s královskou korunou na hlavě, žezlem v pravé a říšským jablkem v levé ruce. Právě v říšském jablku lze později spatřit jediný vnější rozdíl mezi tolarem a zlatníkem, když u zlatníku a jeho dílů je v něm uvedena nominální hodnota mince (60, 30, 10). Lícní opis: FERDI ° D ° G ° RO ° IMP ° S ° AV ° GER ° HVN ° BO ° REX je zkratkou: FERDInandus I. Dei Gratia ROmanorum IMPerator Semper AUgustus GERmaniae HUNgariae BOhemiae REX, což v překladu vyjadřuje: Ferdinand I. z Boží vůle římský císař, vždy vznešený (Semper Augustus se někdy překládá i jako "po všechny časy rozmnožitel říše") německý, uherský a český král. Rub se stává nositelem státního znaku - zpočátku štítu s česko - uherskými poli a středním rakouským štítkem, později (1538 / 40) se tento štít stává prsním štítkem Habsburského orla. Rubní opis je pokračováním lícní legendy: INF ° HIS ° ARCHID ° AVST ° DVX ° BVR ° a letopočet - v celém znění: INFant HISpaniae ARCHIDux AUSTriae DUX BURgundiae, což přeloženo: infant Španělska, arcikníže rakouský a kníže burgundský podává ucelený přehled o vladařových državách. 

Na mincích Ferdinandových nástupců se z pochopitelných důvodů měnil vzhled i zpracování poprsí a postupem času přibývalo i ubývalo titulů v opisu. Ve čtyřicátých letech 16. století došlo k zaražení tolaru i v jiných zemích Koruny české. Nejprve v Kladsku, kde Jan z Pernštejna (1537 - 1548) vydává v letech 1540 až 1544 tolarové mince s rodovým znakem zubří hlavy s houžví v nozdrách. Rovněž Ferdinand I. vydává v té době ve slezské Vratislavi dnes vzácné tolary a půltolary. Později od roku 1581 razili ve slezských Rychlebech páni z Růže - Vilém (1552 - 1592) a Petr Vok (1592 - 1611) dukáty, jejich násobky i vzácné tolary. 

V roce 1561 zavedený zlatníkový systém neměl v Čechách dlouhého trvání. Odpor obyvatelstva k počítání na "německé krejcary" byl tak silný, že už nástupce Ferdinanda I. král Maxmilián II. (1564 - 1576) byl v roce 1573 stavy přesvědčen pro návrat k tolarovému systému. Hlavní mincovní jednotkou se stal znovu tolar o váze 28,93 g a jakosti 0,895. Ten nyní vybíjely všechny královské mincovny - pražská, kutnohorská, jáchymovská i na přelomu let 1568/69 nově založená mincovna českobudějovická.

Do nově se ustavujícího peněžního systému se úspěšně začlenila po delší přestávce opět grošová mince v podobě bílého groše (váhy 2,005 g a ryzosti 0,422) a později i její polovina - malý groš (1,055; 0,391). Zemský sněm v r. 1577 zavedl malý groš (v hodnotě sedmi malých peněz) ve snaze předejít nedostatku drobné mince. Zajímavé je především jeho výtvarné zpracování. Líc malého groše nesl stejně jako líc groše bílého českého lva, avšak obrazovou náplň rubu tvořila korunovaná iniciála králova jména (Rudolphus, Matthias) a pod ní třířádkový nápis udával v českém jazyce (!) nominální hodnotu mince a letopočet, např: 

České slovní označení nominálu nemělo předtím ani dlouho potom na mincích obdoby. O primát připravila malý groš až česká jednokorunová mince z roku 1993.

Zdroj a autor článku: www.sweb.cz/numismatic , Ing. Jiří Hána, Ph.D.