Tolarové období II.

Do nově se ustavujícího peněžního systému se úspěšně začlenila po delší přestávce opět grošová mince v podobě bílého groše (váhy 2,005 g a ryzosti 0,422) a později i její polovina - malý groš (1,055; 0,391). Zemský sněm v r. 1577 zavedl malý groš (v hodnotě sedmi malých peněz) ve snaze předejít nedostatku drobné mince. Zajímavé je především jeho výtvarné zpracování. Líc malého groše nesl stejně jako líc groše bílého českého lva, avšak obrazovou náplň rubu tvořila korunovaná iniciála králova jména (Rudolphus, Matthias) a pod ní třířádkový nápis udával v českém jazyce (!) nominální hodnotu mince a letopočet, např: 

České slovní označení nominálu nemělo předtím ani dlouho potom na mincích obdoby. O primát připravila malý groš až česká jednokorunová mince z roku 1993.

Doba vlády Rudolfa II. (1576 - 1612), tolik významná pro českou historii, přinesla mnoho nového i na poli mincovního vývoje zemí Koruny české. Osmdesátá léta 16. století se stala odrazovým můstkem pro časté emise zlatých dukátových mincí. Razily se nejen tradiční dukáty o váze 3,5 g a jakosti 0,986, ale i jejich deseti, pěti, čtyř, tří a dvojnásobky. Některé z nich byly realizovány jako odražky tolarových, půl a čtvrttolarových razidel do zlata, pro jiné ryli zlatníci speciální kolky s celou postavou panovníka ve zbroji na líci a se znakem monarchie na rubu. Nebývalý rozvoj zlaté ražby v pražské mincovně umožnily především dodávky mincovního kovu od soukromých osob (často Židů). Mezi nimi výrazně vynikl norimberský kupec Bartoloměj Albrecht. V jeho režii vyšlo z pražské mincovny více než 1 000 000 dukátů.Působení mnoha věhlasných umělců u císařského dvora v rudolfínské Praze nezůstalo bez odezvy ani v mincovnictví. S ním je nerozlučně spojeno jméno Antonia Abondia (+1591). Abondio vedle nesčetných medailí navrhl i nové, netradiční pojetí císařského znaku, oproštěné od heraldické strnulosti tolik příznačné pro jiné mince té doby. Císařské tolarové mince mají od roku 1578 na rubu obraz letícího říšského dvouhlavého orla. Na prsou orla je říšské jablko s rakouským štítkem, u pravého spáru se mu volně vznáší meč a u levého žezlo. Přechod zpět k heraldickému ztvárnění císařského znaku na sebe však nedal čekat déle než do přelomu století. Už za doby Ferdinanda I. byly zavedeny početní groše - speciální měděné žetony - účelově využité při účetních pracích. Nejčastěji se můžeme setkat s početními groši Rudolfa II.. Princip počítání s početními groši se pokusme vysvětlit na příkladu:

Početní peníze se pokládaly na linky početního prkna (početní tabulky) tak, že groš položený na linku určoval násobky linkové hodnoty a groš mezi linkami reprezentoval polovinu hodnoty vyšší z linek. Takže celková hodnota zaznamenaná v našem příkladě je 712 kop, 81 grošů a 2 denáry (bílé peníze). 

Své početní groše si v té době vydávaly i mnohé soukromé osoby, zejména úředníci královských mincoven a horních úřadů. Jim však tyto žetony sloužily spíše pro reprezentaci než jako účetní pomůcka. Rokem 1608 se počíná psát novověká historie soukromého mincování olomouckých biskupů a arcibiskupů. Když se obrátil toho roku biskup a kardinál František z Dietrichsteina (1599 - 1636) na císaře Rudolfa II. se žádostí o potvrzení téměř již zapomenutého středověkého mincovního privilegia, bylo mu vyhověno. V roce 1613 pak vyšly z kroměřížské mincovny, kam bylo přeneseno biskupské mincování z již neexistujícího hradu Podivína, první mince. Biskupská mincovna v Kroměříži se v průběhu následujících 150 let výrazně podílela na emisích zemského oběživa. Její mincovní činnost patří k nejvýznamnějším co do rozsahu mezi ražbou církevních institucí střední Evropy a zároveň je nejvýznamnějším nevládním mincovnictvím v celé historii Moravy a českého státu vůbec.

Z období vlády Rudolfa II. a jeho bratra Matyáše II. (1611 - 1619) jsou známy z českých mincoven tzv. tolary 3 císařů. Zvláštní tolarové mince byly určeny památce císařů Maxmiliana I., Karla V. a Ferdinanda I. Nesou portréty všech tří významných Habsburků i jejich jména v opisu. Za Matyáše II. se vrací nakrátko na české dukáty naposledy v historii i obraz sv. Václava. I Matyášův nástup na český trůn byl doprovázen zvláštní událostí. Přinesl s sebou první české korunovační mince. Byly to speciálně pro příležitost korunovace ražené žetony ze stříbra, které se u příležitosti korunovačního průvodu rozhazovaly mezi přihlížející lid. Vedle nich se razily i větší korunovační mince ze stříbra i ze zlata (někdy jako násobky i díly oběžných mincí), kterými byli podarováni oficiální hosté, nebo jich bylo užito jako obětin. Tato tradice pak trvala až do poslední pražské korunovace v roce 1836. 

Za stavovského povstání se na krátkou dobu obnovila krejcarová měna, ale oblíbený tolar zůstal zachován. Soustava mincí vypadala následovně: 48-krejcar, 24-krejcar (7,97 g váhy o ryzosti 0,625), 12-krejcar, 3-krejcar, krejcar.

Jestliže dosavadní popis ukazoval vpravdě kontinuální proces znehodnocování mince ve středověku, tak kombinace dopadů třicetileté války a zištnosti určitých osob vedla přímo k velkému státnímu b a n k r o t u monarchie r. 1623. Přes příliv amerického stříbra se v habsburských zemích projevoval nedostatek oběživa, jenž byl při započetí válečných operací umocněn nutností vyplácet ohromné množství mincí jako žold. Již čeští stavové pociťovali krajní nedostatek mincovního kovu a řešili jej konfiskacemi stříbrných pokladů svých nepřátel (s konfiskacemi se tedy nezačalo až po r. 1621).

Na stejný problém narazil r. 1621 správce Čech Karel z Lichtenštejna a přizval si jako společníka pražského „dvorského žida“ Jakuba Baševiho. Ten organizoval nákup mincovního pagamentu v celých Čechách. Na jaře r. 1621 dodával do pražské mincovny 2 tis. hřiven (asi 500 kg) stříbra měsíčně, a to za cenu vyšší než dolovaného stříbra z Kutné Hory. Původ tohoto stříbra si nebudeme idealizovat - šlo vesměs o válečné krádeže. Ale i to bylo málo, a proto v červenci r. 1621 navrhl Lichtenštejn Vídni snížit obsah zrna v minci ke zvýšení rozsahu produkce. Zištnost tohoto návrhu je zřejmá - na znehodnocování mince mohl vydělat jen ten, kdo chtěl nakupovat statky z konfiskací a musel prodělat ten, kdo byl nucen prodávat. Ve druhé fázi se ale musel mezi poškozené zařadit i sám císař, když jeho komora začala prodávat zabavené statky, což návrh pochopitelně neuváděl. 

V lednu r. 1622 byla s dvorskou komorou podepsána smlouva, v níž bylo konsorcium pražského kupce Hanse de Witte a spol. nadáno těmito právy: monopol na výkup pagamentu a ražbu mince v Čechách na Moravě a v Dolních Rakousích předkupní právo na odkup vytěženého stříbra. Z 1 hřivny se razily mince v hodnotě 79 zlatých (na jaře r. 1621 jen za 46 zlatých). Členy konsorcia bylo 15 lidí, z toho jenom dva na skutečnou práci - de Witte a Baševi. 13 lidí, včetně Valdštejna, akci "politicky" krylo. Např. kníže Lichtenštejn dostával za jednu investovanou hřivnu 569 zlatých, přičemž nejvyšší (nikoli průměrná) nákupní cena byla 85 zlatých. Konsorcium dalo za necelé 2 roky do oběhu 42 mil. zlatých. Jeho zisk je neodhadnutelný. Nedodržovalo totiž ani tu nehoráznou výši devalvace, již jsme uvedli. Nu a za zisk pak členové konsorcia kupovali statky. Ražba znehodnocených mincí byla zastavena až při vyhasínání konfiskací. Celá akce musela zákonitě skončit bankrotem - císařským patentem ze 14.12. 1623 bylo nařízeno snížení nominální hodnoty jednotlivých mincí o 87-92 % (tzv. velká kalada), což zruinovalo jednak dlužníky a jednak majitele velkých hotovostí, jimiž byli menší zlodějové bez politických konexí.

Podle pamětí známého Mikuláše Dačického se za starý stříbrný tolar dávalo před válkou 70 krejcarů, v r. 1623 již 560 až 700 krejcarů, za zlatý dukát před válkou 105 krejcarů a v průběhu r. 1623 1050 až 1120 krejcarů (připomeňme, že podle mincovního řádu z r. 1561 se 1 zlatník se rovnal 60 krejcarům). V českých zemích kromě toho ve značné míře obíhaly groše míšeňské, přičemž ve 2. polovině 16. stol. se 1 tolar rovnal 70 krejcarům, což byla přesně 1 míšeňská kopa. Lehká kopa míšeňská o 60 míšeňských groších (2 kopy míšeňské čili 2 tolary se rovnaly 1 kopě českých grošů) se podobně jako luterství rozšířila v 16. stol. ze Saska a zatlačila kopu českou, na kterou se však počítalo, ačkoli české groše se již nerazily. Český groš byl vlastně 1 tříkrejcar. Od počátku 17. stol. se ustálil poměr 1 zlatého rýnského ke kopě míšeňské jako 6 : 7 (60 krejcarů za 70 míšeňských). Tolar se počítal za 90 krejcarů, čili za 30 českých grošů. Kupní síla zlatníku byla podle Pekaře v polovině 16. stol. asi 210-220 Kč 20. let 20. stol., v polovině 17. stol. již jen 120 Kč (kopy míšeňské tedy 140 Kč), v době Karla VI. asi 110 Kč, r.1739 již jen 100 Kč. Pro úplnost již na tomto místě dodejme, že koncem 18. stol. to bylo asi 80 Kč, r. 1853 asi 20 Kč a před 1. svět. válkou měla 1 rakousko-uherská koruna kupní sílu 10 korun stabilizované čs. měny 20. let. Podobně i jiný vynikající český historik K. Krofta uvádí, že platil-li poddaný jako rentu na konci doby předbělohorské tolik grošů českých, jako ve století XIV., měla suma jím placená jen asi čtvrtinu nebo pětinu své původní hodnoty, poněvadž o tolik klesla kupní síla grošů. Neustálé znehodnocování peněz prospívalo poddaným a škodilo vrchnostem. Páni si však toho byli záhy vědomi. Již Štítný na to trpce naříkal: „Kdo by to mohl brzy shodnúti, co jest zlúpeno pánův i vladyk i všech, kdo berú úroky penězi, od toho místa, jakž byl dobrý groš zaražen za krále Václava Druhého, pak Janův horší a Karlův opět horší, tak že kdož měl kopu dříve, nyní půldruhé maje, ač (=sotva) má tolik stříbra.“ 

Měnové poměry a státní finance se po skončení třicetileté války nepodařilo zcela stabilizovat, takže se na počátku 90. let 17. stol. muselo přistoupit ještě k tzv. "malé kaladě", jež znamenala mincovní devalvaci o 25 %. Byl to pokus o řešení dopadů velkých výdajů na turecké a francouzské války, selská povstání a rozmařilost (okázale "barokní") císařského dvora. Při této devalvaci se komorní orgány pokoušely znehodnocení mincí zatajit, stejně tak učinily již r. 1659, kdy se tajně snížil obsah stříbra v tolaru o 1 kvintlík.

Zdroj a autor článku: www.sweb.cz/numismatic , Ing. Jiří Hána, Ph.D.