Mincovní technika - mincovní stroje

Mincovní technika prodělala od doby vzniku mince, stejně jako i jiné obory, řadu změn a prošla mnoha vývojovými stupni, na nichž vždy po určitou dobu setrvala. V této práci si kladu za cíl osvětlit částečně vývoj mincovní techniky, zejména strojní se zvláštním přihlédnutím k mincovnictví českému, které reprezentují v období historickém mincovny pražská, kutnohorská, jáchymovská a českobudějovická, posléze pak v době nejnovější kremnická mincovna a po rozpadu Československa mincovna jablonecká.

Dříve než se zmíním o prvních strojích, které usnadňovaly na přelomu středověku a novověku práci mincovním zaměstnancům, je třeba, abych se ve stručnosti dotkl celé technologie výroby mince, která zůstala od dob římského impéria až do počátku našeho věku v podstatě neměnná. Od dob svého vzniku (cca 650 let před naším letopočtem) až do poloviny 18. století, kdy se do oběhu dostala první platidla kreditní, musela mince splňovat zásadní imperativ. Totiž, aby mohla být měřítkem cen, musela sama představovat určitou hodnotu. Zárukou této tzv. vnitřní hodnoty mince byl drahý kov, který obsahovala. U dnešních kreditních platidel tuto záruku supluje autorita státu nebo banky, která minci, bankovku či státovku vydala. Do mincovny, která se zabývala výrobou mincí (mimo to ale i medailí, jettonů a jim podobných předmětů), přicházel drahý kov - tedy zlato, stříbro, pak pomocné kovy měď a olovo již přetaveny, zbaveny nežádoucích příměsí, nebo v podobě tzv.mincovního nebo klenotního pagamentu - rozlámané šperky, neplatné mince a pod. Výroba v mincovně byla rozdělena do dvou etap. V první etapě došlo ke zpracování mincovního kovu do podoby tzv. střížků, tj. kotoučků kovu připravených ke druhé etapě - ražbě.

Kov bylo třeba nejprve mísit (legovat), aby se docílilo ideální mincovní slitiny (drahý kov představoval hodnotu mince, přísady pak činili kov tvrdším - odolnějším vůči opotřebení). Z takto vzniklé hmoty se pak odlévaly tzv. cány (též pruty) - tyče určité délky (pro menší druhy mincí představovala délka cánu cca 150 mm, při průměru cca 10 mm) a kruhového průřezu. Tyto cány posléze mincíři kladivy vyklepali na plech tloušťky stanovené druhem mince, jež z nich měla být ražena. Tak vznikl plát, jehož šíře zhruba odpovídala průměru nebo násobku průměru budoucí mince, ale délka jej vždy mnohonásobně převyšovala. V této fázi výroby došlo na přidělení kovu pro jednotlivé mince. Zde velmi záleželo na zručnosti mincíře - střihače střížků, neboť střížek vznikl rozstříháním plátu na pravidelné čtverečky, z nichž byl ostříháním získán kruh, který již musel vykazovat specifickou hmotnost stanovenou instrukcí (královským nařízením). V dobách dřívějších se používalo ještě metody poněkud odlišné - tzv. způsob al-marco - tzn. že z předepsané váhy mincovní slitiny měl být vyražen přesně stanovený počet mincí bez ohledu na individuální hmotnost jednotlivých kusů, což snižovalo nároky kladené na přesnost při stříhání střížků. Později, kdy již záleželo na hmotnosti mincí jednotlivých, došlo ke zpřísnění těchto požadavků. Důraz byl kladen rovněž na vyklepávání plátů vzhledem k vlivu tloušťky plechu na hmotnost jeho jednotlivých částí po oddělení. Ryzost kovu se stávala předmětem četných zkoušek, které probíhaly mezi jednotlivými operacemi. Po konečných úpravách, kdy došlo k vyrovnání střížků všelijak stříháním zprohýbaných a k jejich vybělení (v roztoku vinného kamene a kuchyňské soli), mohlo se přistoupit k závěrečnému, avšak nejpodstatnějšímu procesu výroby mince - k ražbě. Ražba je tvářecí procedura, jejímž prostřednictvím dochází k pozitivnímu otisku negativního obrazu z razidel na minci, medaili či jiný předmět. K uskutečnění ražby musel mít pregéř (jak byl nazýván středověký razič mincí z německého "pregen" - razit), prováděl-li tzv. ražbu pod kladivem - čili ruční ražbu - k dispozici svrchní a spodní razidlo, kladivo, samotný střížek a pomocníka, který kladl zahřátý střížek pomocí kleští mezi razidla, z nichž spodní (většinou lícní, u pražských grošů rubní) spočívalo napevno v jakémsi dřevěném špalku a svrchní (rubní) držel pregéř v ruce. Zkušeně vedeným úderem pak vtiskl pregéř střížku vloženému mezi razidla (též ražební kolky, či železa.) konečnou podobu ražené mince. (V případě výroby jednostranných mincí se upotřebilo pouze jedno razidlo, přičemž střížek byl kladen na měkký podklad - většinou kůži na mincovní kovadlině. Při výrobě brakteátů ( kolem roku 1210 do r. 1300) bylo někdy jedním úderem vyraženo mincí hned několik (většinou 3 až 5) a to tak, že střížky narovnané na sebe se vložily do shora uzavřené trubky - pouzdra vyloženého kůží, přiložily se na spodní razidlo na něž se pak vedl několikanásobný úder kladiva.

Pokud jsem na začátku tvrdil, že technologie mincovní výroby zůstala po dlouhá staletí neměnná, platí to téměř stoprocentně o první etapě výrobního procesu v mincovně (poněkud odlišná byla mincovní technologie starých Keltů, kteří prováděli ražbu na litém střížku). Prvním nástrojem, který zde výrazně ovlivnil přesnost výroby se stal průbojník. Značně ironická je skutečnost, že důkaz o prvním historicky doloženém použití průbojníku při mincovní výrobě nám přinesl objev padělatelské dílny Na Zlatém koni u Koněprus na Berounsku. Zmíněné penězokazecké doupě pochází z druhé poloviny 15. století a poskytlo nám cenné informace o tehdejších technických znalostech aplikovaných na mincovní výrobě, neboť padělatelé zanechali neporušeně známky o všech krocích své činnosti (obecně panuje shoda v názoru, že výrobní postup padělatelů se jen minimálně, snad vůbec nelišil od výrobního postupu v oficiální vládní mincovně v Kutné Hoře). Průbojník usnadnil výrobu střížků a značně se zasloužil o úsporu materiálu, protože jím vyseknutý kruh ze stříbrného (zlatého) plechu se již nemusel dále upravovat stříháním (jedinou úpravou bylo vyrovnání vypouklého střížku). Zpočátku primitivní "naostřená trubka" došla v průběhu necelého století strojové úpravy. Strojový průbojník bývá často spojován se jménem Leonarda da Vinci (1452-1519). Jednalo se de facto o ruční lis, kde se tlakem na kliku uvádělo pomocí zubového či šroubového převodu v pohyb svislé rameno stroje, zakončené kruhovým nožem. Pohon, stejně jako u většiny následujících zařízení, byl zpočátku ruční, následovalo využití zvířecí síly, vodní energie (tam, kde byly příhodné podmínky) a posléze přišly na řadu parní a elektrické stroje. Těsně před koncem trvání kutnohorské mincovny (r. 1726) vykazuje její mincovní inventář 15 průbojníků na půltolary a stejný počet na krejcary a půlkrejcary(s největší pravděpodobností jde o výměnné nože do strojního průbojníku, nechceme-li připustit, že se v této době používalo ještě průbojníku ručního). Strojní průbojník ze 17. století pak lze spatřit v Českém Krumlově. Ten pochází z bývalé eggenberské mincovny a je zařízen na ruční pohon.

Převratnou novinkou v mincovní výrobě byl vynález válcovacího stroje v prvé čtvrtině 16. století. První stroj v mincovnách, pracující s válci, byl stroj na válcování cánů. Ten, stejně jako všechny následující válcovací stroje, využíval tlaku dvou proti sobě se otáčejících horizontálně ustavených válců na cán, který se mezi nimi protahoval. Několikerým prosunutím cánu mezi válci, jejichž rozteč se postupně zmenšovala, byl získán plát - předtím pracně vyklepávaný kladivy. Největší předností stroje na válcování cánů se stala přesnost, s jakou se docilovalo stejné tloušťky plátů rovnoměrně po celé ploše. Kutnohorská mincovna disponovala v posledním roce své činnosti dvěma takovými stroji, z nichž jeden byl v mincovně (bezpochyby ruční) a druhý v huti, zařízený na vodní pohon. Ve strojovém parku eggenberské mincovny se rovněž zachoval takový stroj po 300 let až do našich dnů.

Téměř současně se strojem na válcování cánů spatřil světlo světa i první stroj usnadňující práci pregéřům (Vzhledem k poměrně malému podílu ražebních chyb na českých denárech se lze domnívat, že již jejich ražba byla nějakým způsobem mechanizována. Nemůžeme to ale tvrdit s jistotou). Bylo jím částečně mechanizované razidlo. Jeho princip spočíval v tom, že svrchní kolek upevněný na jakémsi malém beranu (beran - činný - hybný komponent lisu) zdvihal pregéř pomocí mechanického zařízení, které uváděl v pohyb nohou našlapováním na třmen. Po uvolnění třmenu padal beran se svrchním kolkem na kolek spodní, na němž spočíval připravený střížek. Tím vyrážel minci. Doba vzniku tohoto zařízení není přesně známa. Víme jen, že s jeho pomocí byly snad již raženy první tolary (dvacátá léta 16. stol.), převážně se ale používalo při výrobě mincí drobných. Tento stroj je poměrně neznámý a většina historiků - numismatiků mu, byť ve stručných přehledech, téměř nevěnuje pozornost.

Stroj, který je většinou považován za jakéhosi průkopníka mechanizace mincovní výroby, čekal na svůj zrod až do šedesátých let 16. století. Stalo se tak v Zürichu v roce 1565, kde jistý Johann Vogler (mladší) vynalezl válcový razicí stroj. Jeho konstrukce zdá se prostá. Šlo v podstatě jen o vylepšení válcovacího stroje na cány vyrytím mincovního obrazu do válců. Horní a spodní kolek byly tedy v negativu vyryty na dvou samostatných válcích, které otáčeje se proti sobě, hnány tlakem na kliku přes patřičné převody, vytlačovaly svůj obraz pozitivně na plát mezi nimi procházející. Největší problém vyvstal před rytci, jelikož obraz se musel patřičně zredukovat, aby si mince zachovaly kruhový tvar.

Na Slovensku, respektive v tehdejších Uhrách - v Kremnici, postavili takový stroj v roce 1573. Jeho výroba a instalace trvala zde jakémusi zámečníkovi a jeho pomocníkovi celý rok. Kremnický stroj byl původně konstruován na koňský pohon. Zařízení, které začalo ve zdejší mincovně pracovat od roku 1661, již poháněla vodní energie.

Čechy týž stroj poznaly přesně o dvacet let později než Uhry. Rudolf II. pomýšleje na centralizaci ražby do pražské mincovny, chtěl zde při té příležitosti zavést válcovací stroj v roce 1593. Stroj opatřil a do Prahy dovezl Jan Vogt z Kolína nad Rýnem. Nakonec se ale ani jeden z Rudolfových záměrů - centralizace a mechanizace ražby v Praze - nezdařil. V roce 1601 se pokusil zavést stroj na ražbu v Praze mincmistr Lasanz (Jan Lasanz z Friedenecku - mincmistrem v letech 1600 - 1609), z čehož ale vznikly, jako prve při snaze císařově, mezi mincovními zaměstnanci nepokoje. Tou dobou znala již výhody a přednosti tažného válcovacího stroje oproti zastaralému mincování pod kladivem nejedna říšská mincovna a s nimi patrně i mincovna jáchymovská (To ale nelze tvrdit s jistotou, neboť soupisy inventáře, či účetní knihy, které by mohly mnohé napovědět, přišly řadou požárů jáchymovské mincovny nazmar. Soudit můžeme jen ze zlomků kroniky jáchymovského horního hejtmana Jindřicha Köneritze, dochovaných v přepisu Meislově (horní rada v Jáchymově v letech 1788 - 1798). Nicméně můžeme tuto skutečnost zcela oprávněně předpokládat, neboť ražba těžké tolarové mince si sama jistě použití mechanizace vyžádala.).

Úspěšné zavedení válcovacího stroje v pražské mincovně se uskutečnilo až na počátku dvacátých let 17. století a v Kutné Hoře, kde navíc nebylo možné uspokojivě vyřešit problém pohonu vzhledem k umístění tamnější mincovny ve Vlašském dvoře, dokonce až na sklonku téhož věku. Tažný válcovací stroj zpracoval za osm dní až 1000 hřiven (hřivna - váhová jednotka, např pražská hřivna = 253,26 g) stříbra a zaměstnal při tom osm lidí. Téhož výkonu dosáhlo by v té tobě asi 60 ručně razících pregéřů za stejný čas.

Stinnou stránkou prvních válcovacích strojů bylo, že válce namáhané tlakem se často lámaly - praskaly, což znamenalo přerušení práce a prudký růst výrobních nákladů, neboť nový válec se musel znovu opatřit negativními mincovními obrazy. To byla práce velmi draze placená, nehledě pak i na cenu válce samotného. Kolem roku 1630 se proto v Čechách a v Tyrolsku začaly negativy mincovních kolků rýt do samostatných kusů ocele (měly tvar jakési houby, na jejíž hlavě byl obraz a její noha zapadala do otvoru ve válci), které se připevňovaly na válce. Tak vznikl zlepšený typ válcovacího stroje, tzv. taškový (někdy též kapsový) válcovací stroj, který zaručoval nepřetržitou, hospodárnou výrobu i kvalitní a dokonalé výrobky. Kolky taškového stroje bylo rovněž dobře možné zakalit (tehdy používaný termín - zocelit). Kolky starších válcovacích strojů bez kapsové úpravy byly po vyrobení 20 - 30 tisíc mincí již tak opotřebované, že ražba z nich vyhlížela nekvalitně, rozmazaně a vypoukle, zatímco stroje novější - taškové - mohly kvalitních mincí vyprodukovat asi dvojnásobné množství.

Jednou z položek vesměs dochovaného inventáře eggenberské mincovny - na nějž již dříve poukazováno - je právě taškový válcovací stroj, jakož i kolky tvořící jeho významnou součást. Zásluhu o skutečně moderní mincovní techniku má Francie. Zde již roku 1552 vyzkoušeli ve vládní mincovně v Paříži nový německý vynález Maxe Schwaba z Augšpurku - vřetenový lis. Stroj pracoval na principu pohybového šroubu. Základní těleso tvořila matice na dvou masívních pilířích, zapuštěných zčásti do země. Maticí procházel šroub, jehož spodní konec tlačil na hranol, pohyblivě s ním spojený. Na hranolu bylo upevněno jedno z razidel, zatímco druhé stálo na pracovní desce lisu. Hranol procházel vedením - konal tedy jen posuvný (ne již otáčivý) pohyb, čímž byla zajištěna přesná vzájemná poloha líce a rubu mince. Svrchní část šroubu zakončoval čtyřhran. Na něm bylo při práci nasazeno velké setrvačníkové rameno, na koncích opatřené závažími, právě pro vyvození setrvačné síly. Stroj, který měl zpočátku dosti značné rozměry, obsluhovalo pět dělníků. Dlouhá ramena lisu se otáčela ručně, k čemuž bylo třeba čtyř silných mužů, kterým se říkalo štoseři (z německého stossen - tlačit, vyrážet). Pátý pracovník stál či seděl uprostřed lisu a jen vkládal do stroje připravené střížky a odhazoval hotové mince.

Pro vřetenové lisy se záhy ujal název balanciéry - podle balanční (rotační) tyče. Největšího využití došly v průběhu 18. století, kdy se začaly jejich rozměry redukovat a jejich obsluhu zastali již pouze dva dělníci. Pro tolarové mince a pro medaile však zůstávaly stále původní stroje velkých rozměrů. Ražba na balanciéru byla neobyčejně přesná, chyby, jako byl dvojráz či posunutí líce proti rubu, téměř vyloučeny.

Jedinou nevýhodou vřetenového lisu - balanciéru bylo, že při příliš prudkém úderu razidla snadno praskla. Pomoc přinesl až roku 1817 vynalezený automatický lis s regulovatelnou, a tím vždy stejnou silou úderu. Z původních náhozných strojů, jichž se v uvedené úpravě používalo až do začátku 19. století, vznikly frikční razicí stroje, jejichž princip je v podstatě týž, pouze s tím rozdílem, že balanční tyč je u nich nahrazena horizontálním setrvačníkovým kolem, roztáčeným svislými frikčními disky. Zpočátku se pohon frikčních lisů uskutečňoval parní energií za pomoci transmisních rozvodů, dnes, kdy se tato zařízení používají již pouze pro ražbu medailí, jsou frikční disky hnány elektromotorem. Prvky mincovní techniky, především frikční razicí lisy a hlavně jejich předchůdci - lisy vřetenové - balanciéry se stávaly vděčným námětem pro ztvárnění na medailích a řidčeji i na mincích (k tomu viz. Caspar H.: Münztechnik auf Münzen und Medaillen, Berlin 1984). V polovině 18. století měla vídeňská mincovna čtyři razicí lisy, pražská mincovna tři a nejvíce balanciérů v tehdejší Habsburské monarchii bylo instalováno v mincovně kremnické, kde pracovalo 18 lisů. Produkce těchto lisů v pražské mincovně ve druhé polovině 18. století představovala za dva týdny groše v hodnotě až 11 500 zlatých, což je úctyhodné číslo, uvážíme-li, že hodnota zlatého v groších byla asi 20 grošů na zlatý (1 zlatý tedy = 60 krejcarům, přičemž 1 groš = 3 krejcarům).

V polovině 18. století bylo učiněno jedno z prvních moderních opatření přispívající k ochraně mincí před paděláním, používané dodnes snad ve všech světových mincovnách, a sice zhotovení ornamentu či vlisu do hrany mince, později ještě vylepšené zvýšením okrajové plochy mince. K tomu bylo zapotřebí zvláštního zařízení, jehož pomocí se vlis na hraně prováděl. Stroj se nazýval rolka či rolovačka a pracoval opět s válci, které se tentokrát otáčely shodně a na stroji byly umístěny vertikálně. K ražbě mincí byly začátkem 19. století zkonstruovány pákové lisy kolenové, později automatizované, takže ražba byla velmi rychlá. Mince již nebyly v pravém slova smyslu ražené, nýbrž lisované - vzniklé klidným tlakem. Tlak razidel na střížek se dal podle potřeby redukovat (pro různé průměry střížku) od cca 100 do 200 tun. Moderní lis tehdy vyrazil snadno za minutu až 400 mincí, přičemž si sám přisunoval střížky a odhazoval hotové mince. Jedním z největších světových výrobců mincovních strojů je anglická firma Taylor & Challen z Birminghamu.

Pro přípravu pásů z mincovního kovu tato firma vyráběla a dodávala v roce 1966 válcovací stolice pro šíře 356, 305, 254 a 152 mm včetně podávacího a ovládacího příslušenství. Průbojníky - tedy lisy na výrobu střížků, mohly při jednom pracovním zdvihu vyrobit čtyři střížky a rychlost, se kterou střížky produkovaly, činila až 1 400 střížků za minutu. Konstrukce razicích lisů byla zvlášť masívní. Vedení, po nichž se pohybovaly činné části lisu, byla umístěna co nejblíže raznic, což mělo zajistit jejich dlouhou životnost a výraznou přesnost ražby. Razicí lisy vyráběla firma Taylor & Challen ve čtyřech velikostech rozdělených podle výše vyvozitelné pracovní síly a sice 80, 140, 200 a 250 tun. Rychlost ražby byla 220 pracovních zdvihů za minutu a při nepatrném technickém vylepšení, které umožňovalo ražbu dvou mincí najednou, vyrazil pak takový stroj i 440 mincí za minutu. Zařízení bylo opatřeno tlakovou kompenzací, která zaručovala dobrou kvalitu obou ražených kusů.

Dalším zařízením tvořícím příslušenství razicích lisů byly válce, které umožňovaly současnou ražbu do hrany mince. Podávací zařízení bylo většinou vibrační, jež bylo proti starším rotačním podavačům výkonnější. Úprava hran mincí mohla být prováděna i na samostatných strojích, které mohly při 80 zdvizích za minutu zpracovat současně čtyři mince najednou. Řadu strojů používaných při mincovní výrobě uzavíraly prohlížečky a počítací zařízení. Při použití několika razicích lisů býval denní výkon mincovny kolem 500 000 kusů, což je množství, jehož kontrola by bez použití prohlížecích a počítacích strojů byla téměř nemyslitelná. V kremnické mincovně byla výroba výrazně modernizována až v roce 1950. Do mincovny byly dodány sovětské stroje typu Raskin pro ražbu mincí a od roku 1975 pak v Kremnici pracují německé stroje typu Gräbener a to jak pro ražbu mincí, tak i pro medaile.

Po rozdělení Československa v roce 1992 přišla Česká republika o svoji mincovnu a proto se nějaký čas vyráběly nové české oběžné mince v jiných světových mincovnách (v Německu a v Kanadě). Mezitím probíhal v Čechách konkurs, resp. výběrové řízení na firmu, která by byla schopna tuzemský trh zásobovat oběživem. V tomto výběru nejlépe obstála jablonecká Bižuterie, a. s.. Do podnikového systému v Jablonci se začlenil speciální provoz, vybavený nejmodernějšími stroji. V mincovně pracují dva rychloběžné lisy pro automatickou ražbu typu Gräbener MPU 156 a jeden medailový lis Gräbener GKMP 360k. Firma Gräbener vyrábí ještě několik dalších plně automatizovaných typů strojů pro výrobu mincí a medailí. Vedle firmy Gräbener se zabývá výrobou mincovních lisů v Německu společnost Schuler Pressen. Firma Schuler má dlouhou tradici v oboru mincovních strojů. Historie podniku sahá až k roku 1870. Mincovní lisy Schuler jsou vyráběny ve dvou základních typech MRH (s horizontálním chodem) a MRV (vertikální uspořádání razidel) v několika tonážích (jmenovitá síla lisu). Lisy obou zmíněných firem jsou schopny vyrobit až 850 mincí za minutu. Realizaci této nepředstavitelné rychlosti ražby dovoluje důmyslný systém rotačního podavače střížků.

Poslední aspekt mincovní výroby, jemuž věnuji závěr této práce, je výroba mincovních razidel. Kolky nejstarších mincí byly téměř výhradně ryty. Ražba českých denárů probíhala však již od počátku pomocí razidel zhotovených puncovní technikou. Práci rytce mincovních kolků lze přirovnat k titěrné a namáhavé práci malířů - miniaturistů. Svoji náročnou práci si tedy začali záhy usnadňovat tím, že části mincovního obrazu vyryli pozitivně na kus oceli, který byl po zakalení používán jako punc. Vhodným, přesně určeným, umístěním obrazů těchto punců vyražením vedle sebe na připraveném materiálu a konečným ručním dorytím detailů obrazu vzniklo razidlo.

Poněkud komplikovanějším se stalo zhotovení obrazu na válcích používaných od poloviny 16. století. Tato obtížnost spočívala v naléhavosti správného propočtu zkrácení nebo prodloužení obrazů, v prohnutí střížku, které bylo třeba diferencovat.

Dnešní umělci navrhující obraz budoucí mince svoji představu ztvárňují v několikanásobném zvětšení pozitivně na sádrovém modelu a takto vzniklý obraz je pomocí redukčních strojů (pantografů) převeden buď přímo negativně na pracovní plochu razidla, nebo pozitivně na matrici, z níž je posléze do razidla otisknut. Redukční stroj bývá rovněž nazýván, patrně po svém vynálezci, Janvierův zmenšovací rycí stroj. Stroj systémem dotykových jehel přenáší vyvýšeniny z modelu přímo na předem připravený kus oceli velikosti skutečné mince a rycími jehlami ho do kovu ryje. Díky tomuto zařízení je možné staré - již nepoužitelné kolky- nahradit novými - přesně stejnými, čehož předtím ručním rytím nebylo možné docílit.

Byl zde podán stručný přehled téměř všech období vývoje mincovních technik a byla sledována hlavně otázka strojní výroby mincí. Poznali jsme, že strojní technika používaná v mincovnách výrazně až od konce 15. století, prošla mnoha změnami - od padacího kladiva, přes válcovací stroje a balanční vřetenové lisy, až k nejnovějším automaticky pracujícím strojům. Problematika mincovní výroby je zvláště zajímavá vzhledem k vyjímečné povaze svých finálních produktů. Sama měla nezanedbatelný vliv na vývoj různých odvětví lidské činnosti - předně se zasloužila o vznik a vývoj knihtisku a o nic menší nebyl její přínos v oblasti slévárenství či hutnictví. (Pro zajímavost zde připomínám jména těch nejznámějších, kteří se v období renesance významně zasloužili o rozvoj důlních a hutních provozů a jejichž odkaz zůstává stále živý: Předně Georg Agricola (Georgius Bauer) Přes svoji profesi lékařskou zabýval se otázkou těžařství, hutnictví a mincovnictví v Jáchymově. Rovněž tak i potomní pražský mincmistr a perkmistr v Čechách Lazar Ercker (mincmistrem v letech 1583 - 1594). Oba prosluli ve své době jako věhlasní odborníci.)

Zdroj a autor článku: www.sweb.cz/numismatic , Ing. Jiří Hána, Ph.D.